23. října 2017
26

Jak jsem běžel maraton

imageAč se podle posledních příspěvků zde na blogu zdá, že veškerá má aktivita posledních měsíců se týká pouze sportu, přesto je třeba zmínit událost, která by v životě každého aktivního sportovce měla nastat, a to absolvování královské běžecké disciplíny: maratonu. Při své sportovní "reaktivaci", kdy jsem se po mnoha letech nicnedělání opět vrátil k běhání, byl pro mně maraton něco nepředstavitelně dlouhého, zničujícího a vůbec reálně nedosažitelného. Však si také představte tu dálku, čtyřicet dva kilometrů, a to ještě v poklusu! Stokrát oběhnout atletický stadion a ještě kus na tramvaj!

Byvše však přes letošní léto vcelku rozběhán, po úspěšném absolvování budapešťského půlmaratonu, začala se mi na mysl vkládat hříšná, o to však neústupnější myšlenka: co sakra zkusit celý maraton? Z balancování mezi pochybnostmi o rozumnosti tohoto podniku a svůdnými myšlenkami na neortodoxní zážitek jsem byl na tu správnou šikmou plochu vychýlen podobně postiženými kumpány z běžeckého spolku AC Mageo, kteří zákeřně informovali o jednom z posledních evropských podzimních závodů, maratonu v portugalském Portu.

IMG_5411Vzhledem k tomu, že je letos 2500. výročí památného běhu řeckého vojáka Feidippidésa, zvěstujícího Athéňanům vítězství řeckých vojsk u Marathonu, usoudil jsem, že je to též vhodný čas na 1. ročník mého vítězství v Portu. Alespoň se to bude dobře počítat, až poběžím pátý, desátý … maraton :-) Jednoho letního večera jsem tedy otevřel stránky "Marathona du Porto", vyplnil přihlášku, zaplatil 50€ startovného a jal se zpytovat svědomí, do jakého to podniku se zase po hlavě vrhám.

Do Portugalska se nakonec z celého běžeckého ansámblu AC Mageo vydáváme opět pouze s budapešťským spoluběžcem Petrem. Cesta díky fajn službám Lufthansy vcelku utekla, ubytováváme se v příjemném hotelu Trindade, vyzvedáváme si na maraton expo startovní čísla (spolu s pěknou lahví “maratonského” portského) a po pár “předstartovních” pivech jdeme spát s očekáváním věcí příštích.

Maratonské ráno nás vítá opravdu škaredě, prší, je kolem 14°C, nic pěkného. Chvíli v hotelové lobby diskutujeme, zda se neobléci více, ale pak hrdinně vyrážíme vstříc dešti a maratonskému startu nalehko “v běžeckém”. Maraton startuje z ulice Rua de Júlio Dinis, poblíž velké sportovní haly Palácio de Crystal. Jak se blížíme, začínáme potkávat další a další šílence s číslem na prsou, zhusta různě pobíhající a rozcvičující se. Sice nás trochu znervózňují, neboť naše “rozcvička” se prozatím skládala pouze z poklidné chůze od hotelu, ale co, nebudeme se předčasně vyčerpávat, že. U startu již vládne slušný chaos, neboť najednou startují dva závody, maraton a kratší, asi sedmnáctikilometrový městský běh a není zcela jasné kdo odkud vybíhá. Nebyla to bohužel poslední známka nepříliš dobré organizace celého sportovního podniku od portugalských pořadatelů.

imageÚderem deváté hodiny je to však tu! Zazní startovní výstřel a já se vydávám vstříc anabázi svého prvního maratonu. Hned po startu pořadatelé přichystali slušnou vrcholovou prémii, naštěstí na trase asi jedinou. Alespoň jsme se pěkně rozehřáli v té zimě.Běžíme v houfu maratonců, mezi nimiž kličkují účastníci městského běhu, kteří vyběhli hned za námi a mají to “domů” mnohem blíže, takže si mohou dovolit na to hned od startu pěkně šlápnout. Přepálený start maratonu je však nejhorší možná varianta, tak se nenecháváme znervóznit a běžíme si svoje tempo, které jsme naplánovali na cca 5:30-5:40/km. Prozatím nám s určením tempa nepomáhá GPS, neboť jsem jí zapomněl spustit včas a během startu se ještě “nechytla”. Nemůže být holt vše dokonalé :-)

Jelikož máme s Petrem zhruba stejnou výkonost, běžíme spolu, občas prohodíme pár slov, kocháme se okolím a celkově si první kilometry užíváme. Bohužel v Portu je účast běžkyň (oproti půlce v Budapešti) opravdu tristní, takže okukujeme spíše portské památky.  Po Avenue de Boavista sbíháme směrem k moři, kde je v parku Parque de cidade cíl celého maratonu. Je opravdu demotivující probíhat kolem cedule “42 km”, když máte v nohách teprve pět kilometrů. Asi každý si tu říkal “už se těším, až tu ceduli uvidím z druhé strany” :-)

Pohled na moře je opravdu příjemný, míjíme starou pevnost Forte de São Francisco Xavier do Queijo a podél pobřeží se blížíme k ústí řeky Douro, která rozděluje města Porto a Vila Nova de Gaia. V údolí řeky vede velká část trati maratonu, pod mnoha mosty, které spojují tyto dvě města. Zatím se nám běží opravdu dobře, vítr máme v zádech, obloha se protrhala a dokonce vysvitlo slunce. Jednoduše pohoda. Kolem 17. kilometru dobíháme do nejznámější části Porta, do čtvrti Ribeira, se světoznámým ocelovým mostem Dom Luis, přes který přebíháme, abychom část maratonu běželi ve Vila Nova de Gaia, kolem výroben portského vína (Sandeman, Kopke a dalších). Potkáváme čelo závodu, které se již vrací zpět a míjí metu 31. kilometru. Neuvěřitelné tempo.

Zde, ve Vila Nova de Gaia, se též blížíme k polovině závodu, jednadvacátému kilometru, který míjíme v čase něco nad dvě hodiny. Rozpočet na celkový čas pod čtyři hodiny tímto bere za své, ale jako hlavní cíl prvního maratonu mám jednoznačně doběhnout (se ctí, pokud možno :-) Svaly se již pomaličku začínají ozývat, konverzace již před nějakým časem umlkla, sluníčko nejenom že vysvitlo, ale začalo pěkně připalovat a vůbec se běh pomalu přesouvá od příjemné činnosti k stále většímu boji.

IMG_5400Přebíháme most Dom Luis zpět do Porta, ale již se okolím kochám výrazně méně, než na cestě tam. Začíná část maratonu vedoucí proti toku Doura, po jeho pobřeží až k otočce zpět na dvacátém sedmém kilometru. Ač běžíme v hezkém údolí řeky pod mnoha mosty, veškeré pocity se pomalu a jistě zaměřují pouze na analyzování stavu pohybového aparátu, který čím dál více protestuje proti takové námaze. Mezičasy, které jsme drželi prvních dvacet kilometrů v romezí +- deseti vteřin kolem 5:40, se začínají postupně posunovat k hranici 6 minut na kilometr. Rozhodně to ale nijak neřeším, cíl je jasný: doběhnout.

Konečně dobíháme na nejvzdálenější bod maratonu, na otočku za mostem Ponte de Freixo a čeká nás už “jen” patnáct kilometrů zpět údolím Doura a po pobřeží do cíle. Zde si odbývá Petr malou krizi, kdy mírně zpomaluje a rozdělujeme se. Ne, že bych byl nějak extra čerstvější, krize mě potkává jen o pár kilometrů dál. Prožívám naplno klasickou maratonskou “zeď” na třicátém kilometru. Na občerstvovací stanici poprvé přecházím z běhu do chůze, sním kousek banánu, napiju se a zjišťuji, že uvést tělo opět do běhu nebude tak úplně triviální… Nakonec se pomaličku opět uvádím do běhu, ale vidím, že už to bude boj. Cítím se vcelku v pohodě, až na stehna, které necítím pro změnu vůbec. Změnily se v něco tvrdého a nepohyblivého :-)

Úsek mezi 30. a 37. kilometrem byl z celého maratonu naprosto nejhorší. Představa, že už toho má člověk opravdu dost a čeká ho ještě deset kilometrů je zničující. Motivující je snad jen to, že se občas vyloupne další kilometrovník a když se člověk rozhlédne kolem sebe, vidí, že zdaleka není jediný, kdo se trápí. Petr mi pak říkal, že mě v tomto úseku opět doběhl až na vzdálenost pár metrů. Není divu, tempo kolem 7 min/km tomu naprosto odpovídá.  Zajímavé je však, že mě ani jednou nenapadlo to vzdát. Vždy jsem se těšil, až mi pípne GPSka, která díky pozdnímu startu odpípávala každý kilometr zhruba o 600m později, což znamenalo, že se za dalších 400m mohu těšit na kilometrovník ukrajující další kilometr z celé té anabáze.

IMG_5423Zhruba na 37. kilometru však chytám druhý dech. Nevím, zda je to blížícím se cílem, nebo doplněním cukrů, ale najednou se mi běží opravdu, dá-li se tomu tak říkat, v pohodě. Začínám občas i předbíhat větší zoufalce :-) Zde také finálně utíkám Petrovi. Po nábřeží (tentokrát v pekelném protivětru) se vracíme po stejné trati zpět a po malé otočce na čtyřicátém kilometru si říkám, že bych to snad již mohl dát. Sice dvoukilometrová rovinka do cíle opravdu neutíkala, ale nakonec zatáčím do parku Parque de cidade, abych si opravdu naprosto užil padesátimetrový finiš po červeném koberci do cílové brány. Zvládl jsem to! Po doběhu se dostavila euforie především z pocitu, že už dál nemusím běžet :-) Časomíra se zastavila na čase 4:24:11, což sice není žádný extravýkon, ale na první maraton jsem byl s časem naprosto spokojený. V mazaném čase 4:29:57 dobíhá za chvilku Petr, abychom vzápětí zahřešili proti všem pravidlům zdravé výživy a hned v cílovém prostoru úspěch zapili sklenicí piva :-) S medailí na krku to bylo přinejmenším stylové.

Říká se, že běhání (a maraton) jsou slušná droga. Cítím to i na sobě, kdy jsem si po doběhu opět říkal, ať mi dá každý s maratony pokoj, že takové maso absolvovat znovu nehodlám. Teď již však mám podanou přihlášku na jarní Pražský maraton. Jednoduše znovu vstříc utrpení, ale nádherným vzpomínkám!

powered by metaPost
Kategorie: Běhání

Komentáře

yakuza
# yakuza
27. prosince 2010 8:35
Bombice, smekám !
Zdenek
# Zdenek
20. ledna 2011 20:22
Tak jsem si to proběhl s Tebou. Je zajimavé, že ty pocity během závodu jsou u nás všech takybežců stejné. Ten můj první v Praze mám sice o par minutek lepší, ale na to jak dlouho běhaš, moc dobrý. Super je, že to vydržíš celé klusat. Mně se to z mých deseti povedlo jen jednou. V Praze je prý taky kolem co videt. Nejvic ale mám v paměti kočičáky a asfalt. Tak držím palce a už se těším, že si počtu.

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Vodopád u Upper Emerald Lake. Nezdá se, ale pěkně lilo :-)
Vodopád u Upper Emerald Lake. Nezdá se, ale pěkně lilo :-)

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.