Dnes jsme se, dalo by se říci po všech těch zádrhelech se sopkou a pozdními odlety, “konečně” dostali do prvního cíle naší cesty, na ostrov “Bohatý přístav”, aneb Puerto Rico, v češtině “Portoriko”. Při letu z Atlanty jsme po opuštění pevninské části USA zhruba nad floridským Jacksonville po chvíli letu přelétli Bahamy a podél východního pobřeží Dominikánské republiky se snesli do hlavního města “jednapadesátého” státu USA, do portorického San Juan.
Jak na nás Portoriko první den zapůsobilo? Je to takové USA – light. Platí se tu sice dolary a vše je takové jakoby americké, ale jednak se tu mluví skoro výhradně španělsky a jednak tu vládne takový lehký bordel.
Začalo o už na letišti. Mezinárodní letiště Luis Muñoz Marín International Airport je snad první letiště, které jsem viděl, aby u zavazadlových karuselů nemělo informaci ke kterému letu patří. Tak jsme chvilku pobíhali mezi třemi karusely, abychom konečně identifikovali ten správný. Tímto děkuji neznámému seržantovi US Army, který mi potvrdil, že tento karusel je opravdu pro zavazadla Delta Airlines z Atlanty.
Druhý zásadní zážitek z oblasti místních reálií je jízda po silnicích San Juan. Nechci být příliš příkrý v hodnocení, ale všichni zde jezdí fakt děsně (dvakrát jsem revidoval toto slovo, abych nebyl moc sprostý :-). Bez ohledu na pekelný stav vozovek a divoký systém jízdních pruhů zde opravdu nevyznávají kouzlo blinkrů nebo pravidla “dej přednost zprava”. Zatáčí naprosto nepředvídatelně bez blinkrů, nedávají si přednost, ale vše tak nějak organizovaně, aneb co bych dával blinkr, však všichni vidí, že odbočuji, ne?
Do třetice návštěva místního WalMartu byla, ve srovnání s pevinskými WalMarty dost stresující. Ač je zboží velmi podobné, přístup je tu dost rozdílný. Všude slušný bordel, plno lidí, absolutní chaos na parkovišti (viz výše) a na závěr půl hodiny čekání u jedné ze čtyř otevřených pokladen...
Ale čert to všechno vem, jsme přeci v Karibiku, co bychom se stresovali!