Opět Wintermanem - Winterman 2018

27.10.2018 12:13 - Zdeněk

Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, dí lidová moudrost. Proč do ní také vstupovat, když do ní mohu pěkně hupnout. Tak činím jednoho temného říjnového rána, porušujíc výše zmíněné pořekadlo, neboť je to již podruhé, co se takto vrhám do Wintermana, extrémního to triatlonu. Jmenovaná řeka se zove Labe a bude mou intimní kamarádkou na následujících devět kilometrů plavby, kdy se s ní v Děčíně rozloučím a vydám se na poznávací cyklistický výlet po širokém, dalekém a hlavně dosti vysokém okolí Národního parku České Švýcarsko, na projížďku o slušné délce sta osmdesáti kilometrů a velmi neslušném převýšení přes tři kilometry. Pro přeživší následuje 43 kilometrový běžecký maraton s veselým cílem na vrcholu Ještědu, tudíž o kilometr výše, než je start. Plná porce srandy, zábavy a bolavého člověka.

Vzhledem k letošnímu suchu a nízké hladině Labe letos nejdeme na start lodí, ale jsme odvezeni autobusy. Z toho důvodu se startuje ne skokem ze zakotveného prámu, ale z jakési rampy u břehu, kterou když vidím za světla, přijde mi spíš vhodná na olympijský závod ve skocích z desetimetrové věže (do půl metru vody). Teď v půl šesté ráno je naštěstí tma jak v pytli, takže se nenechám znervózňovat a po startu se vrhám do hlubin černého Labe bez bázně a strachu. Vody je letos o poznání méně, moc to neteče, takže mám obavy, že si docela zaplaveme. Organizátoři navíc prodlužují trať z předloňských 8,4 km na více než 9 kilometrů. To má logiku :)

Každopádně po úvodním teplotním šoku (Labe prd teče, ale ledové je stejně) si opět užívám noční plavání v řece. Je úplně jasno, takže v okamžicích největší nudy se stačím podívat i na hvězdy. Je krásně vidět Orion a dokonce zahlédnu nádherný meteorit až bolid z Orionid. Operativně si rychle přeji, ať mám celý Winterman co nejdřív za sebou a moc to nebolí. Čímž jsem obratem dokázal, že „padající hvězdy“ přání rozhodně neplní, neboť dnes to nebude ani rychlé, ani bezbolestné. Ale nepředbíhejme.

Ráchání ve vodě je zatím pohoda. Předloňský strašák, obrovské kovové bójky, jsou letos krásně zeleně osvětleny, takže pro středně pozorného plavce kolize nehrozí. Všichni závodníci mají nově pod čepičkami červené blikačky, tudíž je krásně vidět kdo kam plave a když se člověku nechce navigovat, prostě se drží ve směru červeného hada, který se vine noční tmou rámcově směr Děčín. Snažím se mazaně využívat rychlé trasy v největším proudu, ale z úrovně hladiny je fakt blbý výhled, takže občas to trochu šněruji. Podaří se mi dokonce naférovku ztroskotat na jakési mělčině, ale Homo Sapiens Sapiens má naštěstí pud sebezáchovy lepší než velryby, takže pro vyproštění vraku a pokračování v závodě jsem nepotřeboval eskadru ekologů s hadicemi a sítěmi.



Když už začínám trochu nervózně kontrolovat hodinky, na nichž už je čas, kdy jsem na minulém Wintermanu již dávno roztáčel pedály kola, konečně se objevují děčínské mosty, kde je u třetího z nich cíl plavání. Ještě si užít výhled na osvětlený Děčínský zámek, vhodně vypočíst směr plavání v tekoucí řece směrem k výlezu z vody, abych ho neminul a nepokračoval na Hřensko a hotovo dvacet!  Přesněji hodina dvacet a nějaké drobné! Rochnil jsem se tam o dvacet minut déle než minule! Ale vzhledem k tomu, že z vody vylézám jako 11. z 85 startujících, evidentně Labe teklo pomalu i ostatním. První überplavec Tomáš Martínek mi dal jen 10 minut, což je uspokojující prohra.



V depu se poprvé setkávám se svým „supportem“ Hynkem, který na sebe vzal nevděčnou roli celodenní podpory ploužícího se triatlonisty, za což mu děkuji a jsem vděčen. První depo nebylo rozhodně z nejrychlejších, dlouhá koupačka zanechala stopy na mých lýtkových svalech, které se při sebemenším pohybu snaží hodit do křeče. Takže ze sundávání neoprenu se rázem stalo zajímavé artistické až ekvilibristické číslo. Houdini se vyprošťoval z řetězů, já z neoprenu, úsilí podobné. Nakonec se tedy z gumy s pomocí od Hynka nějak vysoukám, hodím na sebe slušivý cyklistický outfit, vezmu kolo a kopečky Českého Švýcarska, třeste se!

Předpověď počasí na letošního Wintermana vypadala úžasně. Sluníčko, jasno, teplo. Křivka větru na meteografu byla pravda trochu strmější než by musela nutně být, ale nebylo to zpočátku niczávažného. Rozhoduji se tedy, že pojedu na koze (ehm, slangový výraz pro kolo na cyklistickou časovku) a jsa líný přezouvat, nechávám si na kole vyšší karbonové ráfky. Což se ukázalo jako velmi, velmi špatné rozhodnutí. Předpověď počasí se poslední den před závodem náhle začala měnit a z očekávaného větříku se stala výstraha Českého hydrometeorologického ústavu před velmi silným větrem, „především v severní části Čech“. A sakra! A aby toho nebylo málo, vítr měl foukat z jihovýchodu, tudíž v podstatě neustále proti. Velmi potěšující!

První kilometry cyklistiky však vedou pěkně na sever (po větru) z Děčína do Hřenska, vcelku po rovině v hlubokém údolí s krásnými výhledy. Skoro by se až chtělo začít kochat, ale jedu tento závod již podruhé, takže se sladká nevědomost toho, do čeho se ženu, tentokrát nekoná. Od prvních kilometrů už mi to kolo nechutná a těším se, až budu mít cyklistickou část z krku. Od čehož mě dělí ještě nějakých pěkných sedm hodin v sedle. Cool.

Za Hřenskem začíná ten pravý Winterman. Cesta v nejnižším bodě Čech náhle zabočí a následuje zlatý hřeb dne, 160 kilometrů nahoru, dolů, nahoru, dolů, goto 10...  S výjezdem na první kopec se též seznamuji s dnešním celodenním věrným přítelem, větrem. Ten se s námi dnes nehodlá nijak mazat a už od rána se rozhodl, že pár facek určitě budoucím Wintermanům neuškodí. Flák zleva, flák zprava, až mi je silnice úzká. No, dnes to bude opravdu „extreme triathlon!“ Po dlouhém výšlapu z Hřenska se těším na první sjezd, ale záhy zjišťuji, že žádná pohodička nebude, neboť v šíleném protivětru je nutné šlapat i z kopce a ze všech sil se držet řídítek, nechtě prudké nárazy větru do předního kola (s tím vyšším ráfkem, fakt kikot) způsobují střední až zvýšenou neřiditelnost. O nějakém klidu na jídlo či pití si můžu leda tak nechat zdát, nechci-li se blíže seznámit s místními příkopy.



Vím, že s panujícím větrem prostě nic neudělám, tak se s ním snažím nalézt alespoň nějaké zenové souznění. Prostě já, kolo, slunce, kopce, vítr, vše v naprosté harmonii a klidu. Aniprt přátelé! Do kopce to nejede, z kopce musím neustále brzdit, protože mě ve vyšší rychlosti nárazy větru nehezky prohání po silnici a po rovinkách je to pěkný test kvalitní aero pozice. Jakmile člověk zvedne neopatrně malíček, hned klesne rychlost na polovinu. Z plánovaného kochání krásnou krajinou za nádherného slunného počasí nebylo nic, zůstala pouze snaha nikde se nepřerazit a nějak udržovat dle možností převládající směr jízdy dopředu.

Letos se mi podařilo najet výrazně větší množství tréninkových kilometrů (přes 5000 km) než před minulou účastí na Wintermanu, takže mi kopce na trati přijdou nějak více v pohodě. Nebo je to tím, že jsem si vzal mazaně kazetu s 32 zubovým pastorkem? :) Každopádně kopce, které si pamatuji z minula, které jsem dřel z posledních sil ve stoje, nyní jezdím na pohodu v sedle a ani srdeční tep neatakuje hranici infarktu. Pekelský kopec, Studený, Krásná Lípa-Krásný Buk, loňský strašák Brtníky a ani další krpály na trati nedělají problém a docela si je užívám.

O něco méně si závod užívají kolegové, kteří podcenili jednu zákeřnou zatáčku ve sjezdu za Studeným. Vím o ní z předloňska, kdy jsem zde na mokrém listí brzdil smykem a skálu, která se najednou vynořila místo silnice, jsem minul asi o kulhánkův pikometr. Dnes je však v zatáčce živo, organizátoři na mě mávají, ať zpomalím (což při mé rychlosti znamenalo, že co nevidět začnu couvat), neboť u inkriminované skály leží chlapík pod alufolií se zlomenou klíční kostí. A nebyl jediný. Závodník z Dánska padl přímo na obličej, což ho ale zřejmě nijak nerozhodilo a potkávám ho v cíli na Ještědu! Vypadal sice jako ne po triatlonu, ale po dvanácti kolech s Mikem Tysonem, kdy na závěr prohrál KO, ale prostě je to tvrďák a nějaké doslovné držkopády ho přeci nemohou zastavit.

Bohužel na trati došlo i k horší havárce, kdy německý turista nedal přednost sjíždějícímu závodníkovi, který ho za odměnu navštívil uvnitř auta. Otřes mozku, pár zlomenin a transport vrtulníkem není úplně to, co by člověk na sebevíce extrémním triatlonu vyhledával, ale dle posledních zpráv je kluk z nejhoršího venku, takže očekávám, že příští rok bude skákat ráno do Labe znovu.

Minule jsem psal, že druhá půlka cyklistické části Wintermana je výrazně jednodušší, po Brtníkách by tedy měla začít pohoda, klídek a kochačka až do cíle. No, nezačala. Jakmile jsme se dostali do nejzazší části Šluknovského výběžku, cesta se v Lobendavě stočila na jihovýchod a začalo nefalšované peklo severu. Vítr začal vát přímo proti, což mu na otevřených pláních kolem Velkého Šenova a kuřácké metropole Šluknova opravdu šlo. Hned první výjezd z Lobendavy na Anenský vrch (maličké kilometrové stoupání s převýšením nějakých 60 m) se změnilo na nefalšovanou alpskou horskou etapu. Asi poprvé v životě jedu nejlehčí převod zalehnutý na hrazdě.  Záhy zjišťuji, že mezi Lobendavou a Rumburkem je MNOHO kopců, které jsem minule v příjemném západním větru nějak nevnímal, či spíše považoval za rovinu.



Prozatím panující kamarádský až neutrální vztah s větrem zde začal dostávat zásadní trhliny. Přiznávám, klel jsem a bral jsem boží jméno do úst nadarmo. Na rozhřešení jsem si však ještě musel počkat ještě sto nekonečných zbývajících kilometrů. A že to byl očistec! Kousek za Šluknovem je Bobří rybník, kolem kterého vede trať do mírného kopce. Vítr vanoucí přes vodní plochu mě však brutálním nárazem úplně zastavuje. Fakt jsem si dal málem ještě jednu plaveckou část. Zrovna mě zde předjíždí kamarád, tak mám alespoň někoho, komu si postěžovat. Ale než se dostanu ke slovu, vyslechnu si litanii o panujících podmínkách od něj, takže alespoň jsem si alespoň ušetřil karmu, která by expresivním popisem cyklistické anabáze jistě velmi utrpěla.

Náhle mě předjíždí Tomáš Martínek, vítěz plavání, který by v tu dobu měl být již na pohodu někde mnoho kilometrů přede mnou. Ptám se, co se děje, jestli si dal někde cestou oběd a dlouhou poobědovou siestu? Valí to však tak rychle, že v hučícím větru jeho odpověď zaniká, takže mám alespoň zase chvíli jiné téma na přemýšlení, než mnou neustále opakovanou mantru „bolí mě nohy a ten vítr je teda na ******“. Nezávisle mi pak během občerstvení support Hynek vypráví, že někdo hrozně dlouho sháněl náhradní plášť zadního kola po defektu a veselé explozi. Což velmi potěší, obzvláště jste-li ve vedení závodu. Toma ale zřejmě baví akce pro diváky, vede-li na kole závod, viz krásná havárie v přímém přenosu ČT na TriPrague.

Vítr, nevítr, převládající vektor mého pohybu je stále dopředný, takže nějaké ty kilometry na počítači stále pomalu, ale přece naskakují. Těším se na 140. kilometr, protože v Rybništi čekají Alex s Terezkou a nějaké rodinné povzbuzení fakt potřebuji. Alex letos nejede jako support, protože dělá dlouhodobější support naší malé budoucí triatlonistce, tak se na ně těším alespoň takto. Ještě si však vytrpím nekonečné stoupání skrz Krásnou Lípu, které efektivně zkrátí povzbuzování Honzy a Hanky Kavalírovy. Měli jste fakt buben nebo se mi v deliriu něco zdálo? :)

A konečně Rybniště, občerstvení a hlavně setkání s ženou a přáteli. Jak by bylo fajn tady nechat kolo, dát si sprchu, dobré jídlo a jen koukat a fandit projíždějícím bláznům, wannabe Wintermanům! Avšak no pain, no gain, sním rychle banán, nemůžu vynechat rychlou stížnost na vítr, již notně otlačený zadek opět seznamuji se sedlem a vydávám se na posledních 40 kilometrů cyklistické zábavy. Ta začíná prudkým 12% sjezdem do Chřibské, kde sice jedu i přes 60 km/h, ale brzdy (a ten méně odvážný Plachý uvnitř) dost kvílí. Kolo se ve větrné loterii hodilo do módu „divoký býk“, kterého krotím jen s vypětím všech sil. Dnes prostě sjezdy nejdou, neodpočinu si a o časové ztrátě sjezdů krokem raději nemluvím.

Následuje asi nejdrsnější část dnešní cyklistiky, výjezd na Křížový Buk. 200 metrů převýšení na nějakých 4 kilometrech, ale přímý protivítr z toho udělal pravé Passo del Stelvio. Každou ze serpentýn (ehm, jsou tam dvě) jsem neustále hypnotizoval, aby se blížila rychleji. Motivuji se, že nahoře čeká Hynek s občerstvením, ale už toho mám fakt fyzicky i psychicky dost, takže mám pocit, že od předloňska přistavěli na Křížový buk nějaký další, vyšší kopec. Už vím, jak se cítil Angličan, který vylezl na kopec (a slezl z hory).


Zbývá dlouhý, krásný, plynulý sjezd z Křížového buku na široké silnici, kde si však dala gravitace asi padla, takže jak trouba střídám ve sjezdu v prudkém větru neustálé brždění a občasné přišlapávání si. A následuje v podstatě poslední stoupání, táhlý, mírný, patnáctikilometrový kopec na Svor. Řeknu jen: stále proti větru, více není třeba dodávat. Stejně tak poslední kilometry do resortu Malevil, kýženého to cíle cyklistiky. Ale konečně je tu! Uf! Plácal jsem se na kole skoro sedm a půl hodiny! Průměrná rychlost 23,8 km/h! V pořadí cyklistiky však i přes otřesný výkon končím stále v první polovině závodníků. Je vidět, že s větrem jsem „nejel o závod“ pouze já.

Tak to bychom měli, dnes už mě čeká jen drobnost, 42 kilometrů běžeckého maratonu končícího o kilometr výše na Ještědu. Rozeběhnout se v ironmanu po kole do nějakého rozumného tempa je vždy boj. Ve spojení s únavou z kola, deficitem jídla a vody mi to jde tedy zatraceně špatně. V duchu se směji závodníkovi z Dánska, který hned první kopeček přechází do chůze. Abych doběhl na úpatí toho kopečku a... už jsem si to štrádoval chůzí taky. A to mi do cíle zbývá ještě čtyřicet kilometrů! Forest Gump!

Na běhu mě však vítr nechá alespoň napít a najíst, takže při první příležitosti mocně občerstvuji a doplňuji deficit tekutin a jídla z kola. Mimochodem, v druhém depu měli jako občerstvení polévku. Po celodenní sladké dietě výrazně slaný vývar přišel opravdu vhod. Každopádně chtělo polévku zapít něčím, co neobsahuje 50% NaCl, ne bohatýrsky prohlásit, že už nic nepotřebuji, a že se s Hynkem uvidíme až v Jablonném v Podještědí. Těch nekonečných sedm kilometrů do Jablonného jsem měl pocit, že mi puse regulérně krystalizuje kamenná sůl a než jsem doběhl k občerstvení, mohl jsem si skoro otevřít vlastní soukromou solnou jeskyni. Auto s Hynkem jsem zde vyhlížel zoufale s vyplazeným jazykem jako neopatrný saharský cestovatel.

Jak stoupá hydratace, tak pomaličku stoupá i má běžecká nálada. Nepříjemné intermezzo s křečemi po stoupání kolem zámku Lemberk rozháním dávkou Magneslifu, abych následující nekonečnou rovinku (ono je to spíše mírné stoupání) do Křižan bez větších problémů běžel docela svižně, občas míjejíc pomalejší běžce či již chodce.

Křižany jsou důležitý psychologický bod. Ne, že by to do cíle bylo ještě nějak extra blízko, zbývá ještě tak dvacet kilometrů běhu, ale po pravoúhlé zatáčce skončí útrpná nekonečná rovinka z Dubnice a konečně se cesta začne pořádně vlnit. A v neposlední řadě se vynoří Ještěd, už o poznání blíže, než první pohled z Heřmanic, kdy je věž Ještědu naprosto neuvěřitelně vzdálená za mnoha kopci a údolími. Tady už je na dosah!


Psychika je mocná čarodějka, takže najednou se mi běží opravdu parádně, užívám si pozdního dne a západu slunce. V kopcích, kde jsme před dvěma roky chodili, stále běžím, prostě nádhera. Vzhledem k pozdějšímu startu a opravdu náročnému kolu letos opět nestíhám Ještěd za světla, ale to vůbec nevadí, rozsvěcuji čelovku, ještě si pěkně zazávodím s nějakým dalším běžcem, kterému v serpentýnách pod Ještědem utíkám a vychutnávám si osamocený běh temnotou hučících ještědských hvozdů.

Tentokrát mi cesta na parkoviště ve Výpřeži pod Ještědem nějak utekla, ani se nenaději a už se setkávám na posledním meeting pointu závodu s Hynkem. Krátké občerstvení a Hynek frčí na horní ještědské parkoviště, aby byl včas pod lany lanovky na Ještěd, neboť zde končí individuální Winterman a na posledním kilometru začíná nefalšovaný závod dvojic. Všichni supporti mají letos povinnost absolvovat závěrečnou část závodu spolu se závodníkem, a to zrovna tu nejpekelnější. Žádná pohodlná asfaltka do cíle, ale pěkně pod lany lanovky přímo nahoru na vrchol brutální suťovou stezkou! A to nejenom v úplné tmě, ale především v nefalšované vichřici, která na vrcholu Ještědu zrovna panuje. Drápat se potmě po kamenech do prudkého kopce ve stokilometrovém vichru, po čtrnáctihodinové dřině je super! A to nemyslím nijak ironicky, blízkost cíle, zářící Ještěd nad námi, hukot vichřice a neočekávaná horolezecká vložka vytváří takovou atmosféru, že nabit endorfiny mám chuť si to slézt ještě jednu dolů a nahoru.


Po vydrápání se na vrchol míjíme krokem temné srázy, kam se nás snaží vichr shodit, zamáváme Ještědu, rozsvícenému Liberci a sestupujeme po kamenné cestě, po níž jsme šplhali do cíle před dvěma roky. Dole u chaty Ještědka je již vidět rozsvícený cíl. Už jsme skoro tam! Užijeme si společný krátký seběh po asfaltce, vynořuje se cílová brána a hotovo! Jsem podruhé Winterman! V čase 14:17:20 protínáme s Hynkem cílovou čáru, plácneme si a máme to za sebou!

Umisťujeme se na 31. místě z 85 startujících, což není úplně zlé, vzhledem k mému utrpení na kole a začátku běhu. Především jsem ale rád, že jsme takto relativně vepředu, neboť po nás nahoru na Ještěd pouští už jen pár závodníků a vzhledem k panujícím povětrnostním podmínkám trasu přes vrchol uzavírají. Zbylí závodníci již běží do cíle přímo po asfaltce, bez dobytí vrcholu. To by mě tedy mrzelo, ale asi se nedalo svítit, nahoře byla opravdu fujavice.

Letošní Winterman byl tedy spíše Windman, ale opět výborně zorganizován. Nevím, jaké školení či výhružky dostali všichni dobrovolníci na trati, ale tolik úsměvů a povzbuzování jsem snad na žádném závodě ještě nezažil. Značení cyklistické části bylo psychopaticky bezchybné (prý bylo použito přes tisíc směrovek!) a mírná změna běžecké trasy alejí kolem Markvartického rybníka byla super! Sice jsem si tam zrovna odbýval velkou běžeckou krizi, ale alespoň jsem objevil krásnou studánku, kde jsem strávil opřený o zeď asi pět minut střídavým pitím, poléváním se a filozofováním o blbých nápadech absolvovat takové závody. Jít podruhé Wintermana mi v té chvíli přišlo jako pěkně pitomý nápad, ale když nad tím přemýšlím teď, asi by chtělo dát si tu drogu „do třetice“, ne?


Díky Hynku za support a fotky!
Část fotek je z webu Wintermana: czxtri.cz.

Komentáře

Zatím nejsou k článku žádné komentáře, buďte první!.

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Solnou krustou pokryté dno vyschlého jezera v Údolí smrti - Devil's Golf Course
Solnou krustou pokryté dno vyschlého jezera v Údolí smrti - Devil's Golf Course

Hledání v článcích

Email:
Hostováno u AbsolutNET s.r.o.