Challenge Roth 2018

21.7.2018 19:15 - Zdeněk

 

Článek si můžete stáhnout a přečíst ve formátech:
 Formát PDF (pro tisk)
Formát ePub (pro čtečky)


Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ke každému dokonalému mladému triatlonistovi patří účast na havajských tratích Ironmana jako k velbloudovi hrby. Kdo není tak mladý, dokonalý, či jinak kvalifikovaný brázdit kultovní závod na pacifických ostrovech, poohlédne se po neméně kultovní a výrazně bližší alternativě: závodu na vzdálenostech dlouhého železňáka (3.8 km plavání, 180 km kolo, 42.2 km běh), pořádaném konkurenční sérií Challenge v bavorském Rothu.

Nevím, do jaké míry jsem mladý či dokonalý triatlonista, každopádně do havajské Kony jsem jednoznačně nekvalifikovaný. Takže jako desítky tisíc dalších jednoho pěkného dne sedím u počítače a žhavím prsty na co nejrychlejší registraci na Challenge Roth 2018. Ona je to u Rothu taková čtvrtá disciplína triatlonu, neboť všechny registrace (letos tuším 3000) jsou vyprodány během několika vteřin. Vzhledem k tomu, že nevím, jak bude registrační formulář vypadat, nemám příležitost si napsat ani nějakého pěkného robota, sakra. Ale píši rychle, takže vzápětí přichází na první pohled potěšující zpráva:

Congratulations! Your pre-registration for DATEV Challenge Roth 2018 was successful. We crossed our fingers and are happy to welcoming you next July!

No super. To bychom měli. Teď nastává ta horší část. Natrénovat. Trať v Rothu je vcelku rychlá, soudě podle absolutně nejlepšího času na ironmanských distancích, který tam v roce 2016 zaplaval/zajel/zaběhl Němec Jan Frodeno. Za nějakých 7:35. Nic vám to neříká? No je to takový rychlý, jako že opravdu rychlý, nepředstavitelně brutálně rychlý čas na ironmana. Ne, že bych chtěl čas Frodena nějak přímo atakovat, ale řekl jsem si, že by nebylo od věci nebýt tam za úplného losera a trochu ten rok potrénovat. Ač jsem samozřejmě všude byl (2x), všechno znám a triatlon jsem dělal ještě v době, kdy plno mých soupeřů plavalo leda tak za pomoci bičíku, najímám si poprvé v životě trenéra.  A nastalo osm měsíců přípravy pod přísným dohledem, které by si snad zasloužily trochu obšírnějšího a podrobnějšího popisu:

Bylo to výživné.

Již vás zřejmě ten obsáhlý odstavec popisující radosti a strasti přípravného období pod odborným vedením možná začíná nudit, takže klapka, kamera, střih: píše se 1. července 2018, je půl sedmé ráno, slunce pomalu vychází nad vodami kanálu Mohan-Dunaj, třepotající se vlajky slibují plno nevšedních větrných zážitků na cyklistice a modré nebe pěknou opalovačku na maratonu. Po shonu předchozího dne, kdy člověk jezdí jako šílenec od jednoho depa k druhému, aby dle zmatených pokynů pořadatelů rozmístil různobarevné tašky s potřebnými věcmi tam či onam, po brzkém ranním vstávání, snídani, odjezdu na start, stání v zácpě před parkovištěm, mám najednou nezvyklý pocit „a náhle nemám co dělat“.

Depo těsně před startem. Docela živo.

 

Startuji až skoro za hodinu, kolo je připravené, věci odevzdány, plavecké brejličky podesáté zkontrolovány, tak si alespoň obléknu neopren, ať tu nestojím jako svatý u cesty. Vzápětí zjišťuji, že návštěva WC bude ještě nejenom vhodná, ale docela i nutná, takže v ToiToi provedu opět rozborku-sborku, neopren dolů, dres dolů, dres zpět, neopren zpět. A hned je lépe! Kadibudky stály přímo u shromaždiště před plaváním, takže jsem nebyl zdaleka jediný, kdo leze do ToiToi v oblečeném neoprenu.

V půl sedmé to konečně vypuklo! Odstartovala elita, zahrnující jména jako Sebastian Kienle (šílený cvok, vítěz Havaje) či Patrick Lange (taky šílený cvok a taky vítěz Havaje) a to fakt brutální dělovou ránou. Jakože rána jako prase. Konečně mě to úplně probudilo. Budíček z kanónu se pak opakoval co pět minut při startech dalších vln závodníků. Že jsem se pokaždé infarktově lekl, netřeba dodávat. Ještě že jsem zatím neměl puštěný Garmin se záznamem tepu. Určitě by tam byly pěkné peaky po pěti minutách.

A blíží se 7:15, čas mé startovní vlny. Vzhledem k nulové organizaci v depu probíhá shromažďování závodníků tak trochu punk stylem. Prostě všichni si koukají na plavecké čepičky, jestli mají stejnou barvu a napsaný stejný čas. Najdu si tedy svůj hlouček a pomalu se suneme ke startovní bráně. BUM!!! (infarkt) To byl start předchozí vlny a teď je řada na nás. Rozhodčí nám otevírají bránu, no spíš mi přišlo, že jsme v takové jakoby kleci a máme pět minut na to se trochu smočit, rozplavat a seřadit se u startovní čáry na čtyřkilometrovou plaveckou část. Na nějaké zásadní rozplavávání to asi fakt není, takže tam prostě hupnu, doplavu drze do první startovní řady a docela se i těším, až Wehrmacht zase odpálí nějaký ten přebytek od Moskvy a my se pustíme do prvních metrů celodenní zábavy.

Jsem v první lajně trochu nervózní z 250 lidí natěsnaných za mnou, slibujících po startu slušnou melu, ale po startovním výstřelu (BUM tvl!!!) dám pár rychlejších temp a zjišťuji, že zelených čepiček je kolem pomálu a mému plaveckému rozletu nic nebrání. Vytváříme malou skupinku „uprchlíků“ a v ranním oparu pěkně kraulujeme k první otočce. Trasa plavání je velmi jednoduchá, v širokém lodním kanále, spojujícím řeky Mohan a Dunaj, plaveme v podstatě rovně tam a zpět a ještě kousek. Plavu na sever a už plavu na jih!

Trať plavání, dole je výlez z vody. Startovalo se cca na úrovni zelené brány.

Bohužel plaveckému rozletu jsou vzápětí velmi přistřiženy křidélka. Před námi startovaly dvě vlny holek, takže se náhle ocitám v nepropustném davu 500 holek. Obecně vzato, taková situace nemusí být nutně špatná! Zde však červené čepičky pomalejších holek vytváří opravdu krkolomnou slalomovou dráhu a tempo plavání prudce klesá. Vzhledem k množství holek před námi odhaduji slalom na celou zbývající trať a tak nějak zenově se s tím smiřuji.

Po otočce pod pilíři jakéhosi mostu se vracíme zpět a jediný rozdíl proti první polovině je snad jen ten, že tady slunce svítí do očí, takže občas navigaci v kanále pojímám dost kreativně. Dalo by se to zpeněžit i jako reklama na užovky. Pořadatelé trochu sadisticky po břehu rozmístili po sto metrech cedule udávající vzdálenost. To úplně nechceš, po subjektivně nekonečném, alespoň kilometrovém úseku, zjistit že ses posunul o drtivých 100 metrů. Celkově vzato se však snažím plavat na co největší pohodu, s co nejmenším úsilím, takže je první disciplína spíš takové vykoupání a rozplavání před mnohem veselejšími záležitostmi, které přijdou po výlezu z vody.

I hle, značka 3400m, poslední obrátka, počínající křeče do lýtek, jasné známky blížícího se cíle plavání. U cíle si připadám trochu jak na výlovu kaprů, kde naženou kapry, tedy triatlonisty do zužujícího se koridoru vedoucího k výlezu z vody. Neva, máme tu konečně dno a cíl. Plavání za 1:03, mohlo být výrazně lépe bez slalomu mezi holkami, ale cena/výkon zatím super.  Výjimečně se mi při výlezu z vody nemotá hlava, takže trefím i cestu do depa, aniž bych zbořil plot jako jednou na Czechmanovi.

V depu mají dobrovolnice, které pomáhají závodníkům. Mě si odchytla nějaká starší paní a bylo to samé „Möchten Sie tohle a möchten Sie tamto“. Fakt jsem jí chtěl udělat radost a něco chtít, ale nenapadlo mě vůbec nic, s čím by mi v přijdu-svléknu neopren-odejdu mohla pomoci. Vlastně ano, když jsem chtěl začít cpát neopren do igelitky (je nutné ho takto odevzdat na východu z depa), tak mi ho naprosto direktivně sebrala a že „Ich werde es dort geben!“ Neprotestoval jsem, „Danke schön“ a pakoval se z depa na následující cyklistický výlet.

Čeká nás dnes slušná nálož 180 kilometrů po krásách bavorského venkova. Před startem jsem se ptal zkušenějších, jaká že je to trať. Prý rychlá a jednoduchá. No, na mé cyklistické vlohy nebyla úplně rychlá a nějak extra jednoduchá také ne, ale zatím vyrážím pln optimismu na dva devadesátikilometrové okruhy po kvalitním západoněmeckém asfaltu. Hned na začátku míjíme ceduli „1. a 2. průjezd doleva, 3. průjezd doprava (cíl)“. Zcela předčasně se už těším na 3. průjezd. Optimista no. Zatím nás trasa zavedla skrz několik vesniček, lesů, hvozdů, luk a hor na dlouhou až nekonečnou silnici, vinoucí se přes otevřená pole do mírného kopce a hlavně ve společnosti našeho kamaráda nejmilejšího: pěkného protivětru. Který prostě neochvějně vanul proti a cesta na jihovýchod byla subjektivně stále delší a delší, až mi otočka v Gredingu přišla fantasmagorická jako El-Dorádo. Prostě kecali, žádný Greding neexistuje a my budeme po té nekonečné asfaltce proti větru šlapat až do skonání věků.

Poznávám krásy bavorského venkova

Před skonem věků a posléze triatlonisty (triatlonista vydrží víc) nás konečně zachraňuje cedule „Greding, Landkreis Roth“, kde konečně trať uhýbá z jihovýchodního protivně protivětrného směru na sever, ovšem s kvalitní rozlučkou, 12% stoupáním. Prostě náhle kopec jako prase. V duchu se všem směji, protože jsa prosíravý, nechal jsem si na kole kazetu, disponující tuším až 30 nebo kolika zuby na největším pastorku. Nahulváta to tam celé obratem nacvakám a frčím nahoru kolem chudáků s převodem 52/18 jako Alaphilippe na horských etapách Tour de France. So long, suckers!

Trochu nechápu, proč pořadatelé všechny občerstvovačky umístili uprostřed největších kopců. Ano, cyklisté tam jednou nejpomaleji, ale zkoušel se někdo z nich napít nebo sníst banán uprostřed prudkého stoupání? A nevydýchávat to pak další tři kilometry? Někdo jim prostě musí poradit. Tak příště, kluci, alespoň někde na vrcholu, jo?

Neúprosná logika všehomíra velí faktu, že když se jednou vyjede nahoru, musí se jet dřív nebo později též dolů. A také že ano. Po výjezdu na nejvyšší část trati přes vesničky Röckenhofen a Österberg najednou silnice zmizela za horizontem a nastoupaná potenciální energie se velmi rychle začala měnit v kinetickou. Pěkně utažených serpentýn bylo ve sjezdu několik, všechny prozíravě obložené slámovými balíky. Já dal za uši brzdovým špalkům, nechci si kvůli pár ušetřeným vteřinám dát nějak spektakulárně na hubu. Ale když jsem viděl kamikadze styl některých jezdců, říkal jsem si, že ti největší borci poznají kvalitu asfaltu zřejmě i jinak. No a co myslíte v druhém okruhu? Byla sanitka? Byla. Ve sjezdu vidím za zatáčkou modré majáky a v jedné ze serpentýn stojí rychlá záchranka. Nešťastníka jsem nezahlédl, ale nějaký pořadatel nesl karbonové kolo rozlomené na dvě části. Takže to asi nebylo „jako do peřinky.“ Poor bastard.

Vypadá to idilicky, ale že by mě to nějak extra bavilo... :)

Já ve zdraví sjíždím dolů do Obermäsigu, odkud začíná taková nahoru-dolů část, samé zatáčky, krátká stoupání a sjezdy, horizonty, přechody a průjezdy vesnicemi, která mi moc nejde a ti, kterým jsem na rovince předtím ukázal záda, se začínají sunout zase přede mně. Začínám už být také mírně ušlapán, do zad praží slunce a představa zbývajících více než sto kilometrů do cíle mi moc nepomáhá. Sečteno, podtrženo, rázem mě to celé přestává bavit. No vcelku brzo, panáčku. Ještě ti zbývá nemalý kus do konce prvního kola a pak, pro velký úspěch, ještě jednou celé znovu.

Prostě krize dorazila, nežádána, nezvána. Tuším, že dnes ještě nebude zdaleka poslední. Že bych je čísloval? Začínám zkoušet všechny poučky z knihy „For Dummies: Jak zahnat krizi“. Poučka 1: „Zkuste se upnout na kratší úseky“. Zkouším rozdělit zbývajících 120 kilometrů kola na nějaké kratší úseky, ale stále mi vychází jednotlivě tak dlouhé, že nakonec nemám jednu, ale rovnou několik jednotlivých depresí najednou. Tak takhle ne. Poučka 2: „Zkuste myslet na něco jiného.“ Zjišťuji, že dostat z mozku všeobepínající myšlenku na utrpení jízdy na kole by šlo leda tak středně velkou palicí. Tu nemám, takže Poučka 3: „Bolest je přítel, pomáhá v boji a dosažení cíle“. No tvl. který kkt. tohle vymyslel?!

Nechávám raději filozofování a snažím se prostě vypnout mozek a hlavně centrum nepohodlného sezení na kole a bolesti nohou. Stále však předjíždím plno holek, které startovaly před námi a občas i nějakého slabšího cyklistu, takže přes subjektivní tristní stav jedu docela svižně a hlavně se to nezhoršuje. Prostě to asi už nemůže níže klesnout. Jedeme druhé devadesátikilometrové kolo, se všemi radostmi a strastmi, které jsme si vyzkoušeli už v prvním. Vítr nikdo mezitím nevypnul, kopec z Gredingu tam je stále, sjezd (sanitka), prostě vše při starém.

A to bych zapomněl! Ikonická část cyklistiky je takzvaný Solarberg. Další slušný kopec, ale ne za sedmero horami a lesy jako Greding, ale hned u startu, tudíž plný diváků. Ti tvoří nejenom velmi hlasitou kulisu, ale především hustý kordón, stejný úzký a hlasitý jako na horských etapách Tour de France. Ač jsem toho měl v závěru již tak akorát, tady se mi chtě-nechtě vytáhly koutky úst nahoru a celý výšlap jsem si opravdu užil. V druhém kole cyklistiky už diváctvo trochu prořídlo (Kienle už asi probíhal cílem), ale i tak se za podobné okamžiky stojí za to dřít ty hodiny na kole.

Šlapu ve špalíru diváků na Solarberg

Všechno příjemné jednou končí, naštěstí i nepříjemné, takže si po 172 kilometrech nekonečného šlapání konečně užívám tu ceduli „3. průjezd – doprava!“ a odbočuji na posledních 8 kilometrů do Rothu, do druhého depa a cíle cyklistiky. Už jsem lehce prošitý, takže zbývající vzdálenost už tak setrvačně došlapu, což eufemicky nazývám „šetřením se na maraton.“

Hosana! Vidím depo! Konečně zastavuji, slézám z toho karbonového krámu a rád ho předávám dobrovolníkovi. Uf. Dnes to bylo fakt dlouhé a díky větru nemálo náročné. Na stopkách vidím 5:41, což mi přijde jako docela OK, čekal bych podle pocitu nějaký veselý čas přes šest hodin nebo podobný průšvih. Každopádně 5:26 z Podesdorfu to nebylo, čímž jsem hned na kole zatnul docela masitou sekeru do soukromé soutěže o osobní rekord. Hrubým výpočtem vychází, že když dám maraton pod čtyři hodiny, tak by to osobák mohlo dát, ale jelikož jsem v dlouhém železňákovi zaběhl zatím nejlépe nějakých 4:15, docela s úlevou si pomyslím, že je to stejně v řiti a alespoň se nebudu muset na maratonu tolik honit.

První kilometr běžeckého maratonu pesimistické úvaze naprosto nahrával. Stále nějak na kaši z kola se nemůžu pořádně rozeběhnout a přijde mi, že se tam potácím, jako bych si v depu dal po štamprdli. Kousek od startu někdo drží motivační ceduli s obrázkem houbičky ze hry Mario Bros a nápisem „tap here for powerup“. Jsem si tedy tapnul, jestli to pomůže. Nevím tedy přesně, co to bylo za houbičky, ale po chvíli začal běh konečně subjektivně připomínat něco, s čím bych snad mohl maraton absolvovat se ctí. Podle mezičasů jsem doma zjistil, že i ten děsivý první kilometr byl nakonec standardně rychlý, ale pocitově fakt golem-style.

https://starecat.com/content/wp-content/uploads/tap-here-to-power-up-running-marathon-mario-bros-mushroom.jpg

Podobnou ceduli měli!

Trasa maratonu je v Rothu taková zvláštní. Po krátkém průběhu městem se napojí na cyklostezku podél kanálu, v němž jsme ráno plavali a vydrží na ní dlouhých 20 kilometrů. Prostě pořád podle vody, tam a zase zpět. Pak se opět proběhne Rothem, na třicátém kilometru se o kousek mine cílová rovinka (sakra!) a místo toho se vyrazí na desetikilometrovou smyčku do vedlejší vesnice Büchenbach. Pak opět průběh Rothem a po 42 kilometrech konečně cíl.

Ten je však zatím ještě zatraceně daleko. Po průběhu zvláštní industriální zónou začínám ukrajovat první kilometry kolem kanálu Mohan-Dunaj. Po zhutněném písčitém povrchu plném kamínků, které se samozřejmě postupně přesouvají do bot. Nasadil jsem mírně líné tempo běhu tak, aby mi tep nepřelézal cca 135 tepů/min., tudíž velmi na pohodu. A světe div se! Opravdu to pohoda je. Přispívá k ní bezesporu i neustálé předbíhání závodníků přede mnou, surfuji na úplné endorfinové vlně.

Na desátém kilometru dobíhám Honzu Lišku, jednoho z mála Čechů v Rothu. Bavili jsme se ráno v autě, proč sem jezdí z Čech tak málo lidí. Ve startovní listině bylo snad jen nějakých 20 kousků. Roth je za humny, z Prahy jsou to slabé tři hodiny, cena sice není úplně lidová, ale není vyšší, než na závodech série Ironman.  A na Ironman Klagenfurt jezdí od nás lidí plno. Těžko říci. Honza zrovna prožívá nepříjemné setkání s křečemi, takže stačíme prohodit pár slov a hlavně společně proklít větrnou cyklistiku. Ta si to zasloužila.

Slunce pěkně přikládá pod kotel, a ač je naštěstí potěšující část běžecké trasy ve stínu, nepodceňuji pořádnou hydrataci na občerstvovačkách. Zjišťuji, že mimo obligátních voda, ionťák (německy „ÍZO“) a cola mají i pivo! Teplé, nabublané nealko, ale hořké! Po celodenní ultrasladké dietě se fakt hodí. Bohužel pivo mají jen na některých občerstvovačkách, na jiných ani netuší, že by ho měli mít, takže mé volání „Bier! Bier!“ budí jen soustrastné pohledy typu „chudák s absťákem.“

Nevím, jestli to způsobila trochu zvláštní nabídka německých občerstvovaček, ale na 25. kilometru mě náhle přepadne pekelné píchání pod žebry. Vím, že to je jen přechodný stav, že to za chvíli přejde, ale bolí to tak intenzivně, že poprvé trochu zpomaluji a zkouším to vydýchat. Po nějakém kilometru utrpení to přestává, ale s vynechanou občerstvovačkou, pokračující únavou a vedrem to vše upeklo pěknou běžeckou krizi. Probíháme zrovna Rothem, 30. kilometr za námi, kolem jsou krásné kulisy středověkého města s krásným opevněním, ale jedinou zeď, kterou vnímám, je ta maratonská, do které jsem zřejmě narazil.

Opouštíme Roth a trať maratonu pokračuje kamsi do lesů, do slušného kopce (na 32. kilometru fakt ocení). V duchu se pomalu loučím s pěkným výsledkem. A ten kopec snad nemá vrchol... Aby byla tragédie dokonána, na poslední občerstvovačce zase neměli pivo! Navíc se mi nějak nepodařilo vzít ionťák, vracet se mi nechtělo, takže si dávám jen vodu. A vodu pijou jak známo jen žáby.

Konečně se objevují střechy vesnice Büchenbach, místu poslední otočky, kde  je docela živo, vyhrávají kapely, griluje se a místní moderátor hlásí „Und hier ist jemand aus Tschechien! Ždenkchu achoj! Pržidej!!!“ To mě opravdu pobavilo a docela i nakoplo. Radostně obíhám místní malý rybník, protože co? Protože teď už je to přímo z kopce do Rothu a kýženého cíle. Mrknu na hodinky a přes nedobré pocity posledních kilometrů zjišťuji, že jsem vlastně nějak zásadně nezpomalil a průměrné tempo zatím odpovídá pěknému času bezpečně pod 4 hodiny. Unavené hlavě však výpočty nějak nejdou, ale po dlouhém mudrování mi vychází, že když uběhnu zbývajících osm kilometrů pod hodinu, jsem v pohodě. Za hodinu to i dojdu!

Už zbývají poslední kilometry, vím, že to klapne, takže do toho jdu s úsměvem

Tady je vidět jaká je psychika mrcha. Najednou se mi běží naprosto báječně. Krize zmizela jako mávnutím proutku a já na pětatřicátém kilometru maratonu náhle zrychluji skoro o minutu na kilometr a začínám si závěr závodu naprosto užívat. Předbíhám plno lidí, kteří na mě trochu nevěřícně hledí, směji se na diváky, plácám si s nimi, konečně si užiji i středověké kulisy Rothu, náhle je tu cedule 40. km, 41. km a já mám obrovskou radost, že dnes jednak jasně padne osobák, že jsem zažehnal krizi a hlavně, že za chvíli budu na cílovém stadionu, který si hezky pomaličku oběhnu, užiji si atmosféru a hlavně za cílovou branou zastavím a už nikam nebudu muset běžet!

Posledních pár metrů na stadionu

A je to tu! Cílový stadion, tribuny, fandící lidé, slyším „Zdenek Plačý, čék republik!“, obíhám stadion a je to tu, cílová brána Challenge Roth 2018! Kterou si procházím pěkně pomaličku, abych si jí dostatečně užil. Hotovo! Maraton jsem zvládl za 3:49, což znamená, že dokončuji ironmana v čase 10:41:46! Je to skoro o dvacet minut rychlejší, než můj loňský osobák z rakouského Podesdorfu!

A hotovo!!!

Chvíli se tak poflakuji v cílovém prostoru, a sdílím emoce s těmi, kteří dobíhají do cíle. Nikoho z nich samozřejmě neznám, jsou to lidé z celého světa, ale pouto vytrpěných hodin ve vodě, na kole a na běhu a pocitu po protnutí cíle nás spojovalo jako dávné přátele. Není nouze o úsměvy, high-five i slzy.

Dlouhý ironman je dřina, je to nekonečné, plné nepohodlí, fyzické bolesti, krizí a soubojů s psychikou. Ale pocity v cíli jsou opravdu legálními prostředky nedosažitelné. Radost z výkonu, snad ještě větší radost z toho, že už konečně není třeba někam běžet, vzpomínka na tu dlouhou přípravu, na ty všechny kilometry naběhané v parku, na bolavý zadek z kola a podrobné seznámení s každou dlaždičkou na dně bazénu... Celé to vytvoří takový endorfinový mix, na kterém člověk frčí jak nešikovný apatykář.

V cíli mě vlastně ani nic nebolí, dávám si v  závodnické zóně pár nealko Klaushalerů na rehydrataci, trochu divoce zjišťuji, kde jsou tašky s věcmi u ochotné, lež naprosto nevědoucí paní v infocentru. Nakonec to risknu, dojdu do druhého depa pěšky, dostanu vše potřebné a než bych zjistil, odkud a zda vůbec odjíždí kyvadlový autobus do depa č. 1, kde máme i auto, hodím batoh na záda, sednu na kolo a prostě tam dojedu. To by bylo, abych dnes těch 200 km nenajezdil!

Mám to oficiálně

Já osobně jsem celkově samozřejmě s výsledkem spokojen. Ale prý jsem to flákal a mohlo to být výrazně lepší:) Je fakt, že jsem se snažil jak na kole, tak na běhu držet tep do 140, ale že by to byla nějaká extra pohoda, to fakt ne :) Do konce roku už mě z dlouhých železňáků čeká „jen“ Extreme Punk Triathlon a pak klasický říjnový Winterman, tak uvidím, jestli si dokáži sáhnout ještě hlouběji než na Challenge Roth 2018!

Komentáře

Zatím nejsou k článku žádné komentáře, buďte první!.

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Little India

Hledání v článcích

Email:
Hostováno u AbsolutNET s.r.o.