23. června 2017
24

Report z Winterman 2016 – Czech Xtreme Triathlon

 

Když jsem se loni dočetl o novém triatlonu v Čechách, který si klade za vzor ikony extrémních Ironmanů, jako je například Norseman, Swissman nebo Celtman, rozhodně mě to zaujalo. Bohužel v tom samém termínu jsem měl již naplánován "obyčejný" Ironman ve Wilmingtonu v americké Severní Karolíně, tudíž jsem jen závistivě četl nadšené historky z "extrémního" Ironmanu na severu Čech. Zřejmě měla akcička dostatečný success, takže organizátoři se rozhodli uspořádat i druhý ročník. Nedělám si hlavu z toho zákeřného slovíčka XTREME a okamžitě, jakmile byla otevřena registrace na rok 2016, se upisuji!

Už ten název zní hrozivě: "WINTERMAN CZECH XTREME TRIATHLON". Papírově to též nevypadá na žádného břídila, který si to XTREME bere do huby nadarmo. Triatlon, dá-li se tomu tak říkat, začíná ještě za hluboké noci plaváním v ledovém Labi. A to rovnou osmi kilometry. Následuje 180 kilometrů cyklistické části po kopcích Českého Švýcarska a Lužických hor. Slíbené stoupání 4000 výškových metrů mě též extra neuklidňuje. No a komu to ještě není dost, závěrečná běžecká část se sestává ze 43 kilometrového maratonu, který končí na vrcholu Ještědu (1012m). Chcete-li se zeptat Kapitána Zřejmého, odpovídám za něj: ano, v jednom dni. Slušná porce bolavých nohou, řekl bych.

Celý rok se samozřejmě snažím na závod zodpovědně připravit. Tj. zodpovědně si stále připomínám "Winterman se blíží, běž si zaběhat do kopečků a vyjeď si na kole nějaký ten vrchol". No a náhle je tu září, moc kopečků jsem si nevyběhl a kolo na mě nepoužitě hledí z předsíně. Čas něco začít dělat! Ano, čas odjet na tři týdny do zahraničí a nedělat vůbec nic. Pravda, stihli jsme tam s ženou odběhnout alespoň jeden maraton, který byl zvláštní tím, že se konal až na jihu jižního ostrova Nového Zélandu v Dunedinu, tudíž jsme absolvovali nejspíš nejvzdálenější možný maraton z Čech (návnada na sběratele extrémních maratonů, však víte koho). Ale mimo tohoto běžeckého highlightu a výběhu s Jakubem Langhammerem v australské Noose je pohled do tréninkového deníku tristní.

Zde to vše začalo, Děčínský přístav. Právě odplouváme, cesta zpět už jen po svých.

Tudíž pocity, které mám v neděli 16. října, ve 3:45 ráno (kolem roku 2016), kdy s námi odrazila loď od Děčínského mola, aby nás odvezla do temnoty osm kilometrů proti proudu Labe, by se daly nazvat všelijakými. Zamávám naposledy mému doprovodnému týmu s tím, že se uvidíme nejdřív za dvě hodiny (lodí hodinu tam, vlastními silami hodinu zpátky.) Mohou si jít zatím v klidu ještě lehnout, vstávání v půl druhé v noci bylo velmi kruté až nelidské.

Stop ukrajinským imigrantům! :) Jdu na to sice s úsměvem, ale nervozita tam byla!

Na loď jsem si mimo základních plaveckých propriet jako neoprenu, plaveckých brýlí a podobně vzal i misku s banánovou kaší, že využiji čas plavby k předstartovnímu doplnění kalorií. Sedá na mě však jako že velká nervozita a nechtěje potupně krmit ryby již cestou na start se v tom jen tak lehce porejpu, abych to pak celé stejně vyhodil. Ona též atmosféra lehce přetopené lodní kajuty, plné pachů z hřejivých emulzí jak v šatně fotbalového týmu nižší soutěže k jídlu extra nevybízí. Nervozita zřejmě vládne všeobecně, takže někteří se soukají do neoprénů už dobrou hodinu před startem. Já už jsem ostřílený Ironman, takže nepanikařím a neopren navlékám zkušeně, až když nastane ten správný čas. Takže mi těch zbývajících padesát minut v oblečeném neoprenu v teple lodi uteklo jako nic.

Na lodi cestou na start. Jirka Januška: "Usměj se!" Že mi to šlo úplně od srdce!

Není úplně zřejmé kam a jestli vůbec nás loď veze, neboť venku je tma jak v... velmi tmavá. Když už se začal oblékat i Petr Vabroušek, začalo jít zřejmě do tuhého. Venku se objevuje startovní prám, naše loď přiráží, poslední fotky v suchu, teple a bezpečí a hybaj ven do mrazu! Naštěstí "Winterman" počasí je letos velmi přívětivé, a ani takhle brzy ráno není žádná Sibiř. Nějakých 10°C vzduch i řeka je snesitelných.

První setkání s ledovým živlem

Součástí předstartovních procedur je povinné osvěžení studenou vodou z řeky. Organizátoři se zřejmě snaží omezit počet infarktů po skoku do řeky na akceptovatelné minimum. Ledová sprcha v pět ráno není obecně to, co bych extra vyhledával, ale proud ledové vody pod neopren je nakonec docela příjemné osvěžení po vedru, které panovalo v kajutě lodi. Jako zásadnější problém považuji náhlé zamlžení mých teoreticky nezamlžitelných brýlí. Asi tím teplotním šokem. Temná noc vůkol se stává rázem mnohem temnější a já si začínám klást existenční otázky, zda ten Děčín vůbec trefím. Plavání v proudu řeky má však jednu navigační výhodu: nedá se splést směr. Prostě driftuj na sever a pak se uvidí.

Tak či onak, zaujímám pozici v houfu šestatřiceti černých lesklých postav na startovním prámu a očekávám věci příští. Především start. Při brífinku byly nějaké náznaky, že se bude startovat na nějaký zvuk rakety či co, někdo psal lodní sirény, tak prostě očekávám nějaký hlasitější zvuk, který nám to dnešní celodenní martýrium odstartuje. Kýchnout někdo nahlas, tak tam prostě hupnu. Chvilku po páté se však opravdu ozývá hlasité zasvištění rakety, což je nejspíš onen pokyn "jděte na to!". Spouštím stopky a vrhám se do temné vody Labe pode mnou. Mám strach, aby na mě neskočil někdo ze zadních řad, tak se do skoku pořádně opřu, abych to vzal vzápětí málem o dno. Strach byl zcela zbytečný, neboť mě lochneska říčního proudu okamžitě bere na vyjížďku Dobkovice-Děčín a startovní molo mizí v dáli až neuvěřitelnou rychlostí. Předplavávám pár červeně blikajících kolegů, několik temp a náhle je kolem jen prázdno, tma a nekonečná řeka. A já uprostřed. Nevěřitelný pocit. Úplný ráj pro agarofobiky.

Zatím co my plaveme, doprovod si v depu dělá táboráček. V popředí opravdu triatlonová srdcařka – tvořila doprovod dvoum triatletům najednou.

Máme před sebou přes osm kilometrů říčního orienťáku, a ač proud Labe svádí k tomu nechat se prostě do cíle odnést, je záhodno rychlejšímu dosažení prvního depa trochu pomoci plaváním. Naštěstí mlžná epizoda brýlí polevila, takže zaměřuji dle matných obrysů střed řeky, kde by měl být proud nejsilnější a krauluji vstříc Děčínu. Všemi obávaný a v reportech velmi zveličovaný chlad zatím skrz neopren neprorazil, takže si osamělé plavání i užívám. V dálce za mnou jsou vidět světla doprovodných kajaků a lodí, občas se objeví mihotavé červené světlo plavce, ale většinu času mám pocit, že to Labe postavili jen pro mě.

Přichází však to, před čím nás důrazně varovali: velké ukotvené kovové bójky vytyčující plavební dráhu nákladním lodím (ty naštěstí nejezdily). Bóje by měly být osvětlené a viditelné. Vzhledem k tomu, že jsem žádnou z lodi neviděl, nebude zřejmě jejich zářivost nějak extra. A také že ano. Mezi tempy se podívám před sebe a vidím mihotavé červené světýlko. Asi plavec. Ale že se nehýbe? To bude ta bójka! A nese mě to přímo na ní! Sotva tu kovovou příšernost zahlédnu, tak jsem rázem u ní. Sakra! Tak to bylo těsné! Míjím jí asi o pikometr a vzápětí dostávám pořádnou facku od vlny, která se za bójkou vytváří. Adrenalinový zážitek nočního plavání v řece se dostává na další level! Bójky si u mně rázem získaly vysoký respekt a po zbytek plavání co pár temp napjatě vyhlížím další červeně a zeleně mihotající se miny. Sice mě ta občasná čubička stála nějakou tu minutu ve výsledném času, ale setkání takhle blízkého druhu s pár kily železa hlavou napřed v desetikilometrové rychlosti není úplně to, co bych i na extrémním triatlonu vyhledával.

Srocení supportů, čekající až se doplácáme k mostu.

Bójek naštěstí není zas tolik, abych se mezi nervózním vyhlížením další nevěnoval i nějakému tomu plavání. Vlastně mi to subjektivně docela odsýpá a v duchu si říkám, kolik tak asi může ještě zbývat? Podívám se na hodinky a hle! Už mám uplaváno 2700 metrů! Do prvního depa zbývá pouhý kilometr! Paráda! Toto uteklo! Vzápětí si uvědomuji, že dnes neplaveme jen ironmanských 3800 metrů, ale přes osm kilometrů, tudíž jsem teprve někde ve třetině! Trochu mi to kazí náladu, ale ne moc, kouzlo nočního ráchání v proudu ledové řeky menší splín lehce odvívá. Na březích se střídají temné obrysy stromů s osvětlenými domy a světly projíždějících aut, přede mnou se vinou temné zákruty Labe, občas vykoukne bílá čepička plavce a temnotu prosvětlí čelovka kajakáře záchranáře. Prostě taková pohodová noční meditace uprostřed řeky.

Plaveckou pohodu po nějaké době narušuje podivný stín, čnějící v temnotě nad hladinou řeky. Že by už první ze tří děčínských mostů? To bych měl ale vidět i osvětlený zámeček na Pastýřské stěně. A také že ano! Trochu zamlžený, ale je tam! Cíl plavání na dosah! Teď ještě podplout dva mosty a u třetího z vody ven! Most je ještě daleko, ale už řeším zásadní otázku. Kolik tak má asi pilířů a jak to do nějakého pokud možno nenaprat. Stále lehce vyděšen od setkání s bójkou mi v mysli plynou katastrofické scénáře, jak se vřítím přímo do kovového pilíře mostu, aby po pár dnech mou mrtvolu vylovili v hamburském přístavu. Zatím zbytečné obavy, první silniční most naštěstí žádné pilíře nemá, takže napohodu profrčím bez havárie.

Z vody mi pomáhá sám Winterman-šéf. To, že mě předal vzápětí Alex, jsem nějak minul.

Pod druhým mostem se však klenou pěkně dva masívní sloupy, zřetelné i za panující černočerné tmy. Ty bych snad trefit nemusel. Ale kterým obloukem skrz, panáčku? Na brífinku nás upozorňovali, abychom plavali na závěr v pravé části Labe. Logicky, kdo mine depo, pokračuje plynule na Hřensko, neboť proud vody je rychlejší i nejlepších plavců. Prostě rebelsky plavat proti proudu zde nejde. Volím tedy mazaně pravý mostní oblouk s tím, že nějakých 500 metrů za mostem je výlez z vody, kde budu cobydup. Strategie sice jasná, ale naprosto blbá. Náhle zjišťuji, že pod vybraným mostním obloukem nejenom není žádný proud, ale hlavně žádná voda. Chvíli se tam plácám jak vyvržený lachtan po kamenech a dva-tři plavci, které jsem před chvílí předplul (nejspíš to byli Tomášové Langhammer a Weibauer) se objevují opět přede mnou. Potupně se tedy přískoky vracím zpět do středu řeky a začínám vyhlížet most třetí, kde plavecká část končí.

Kousek před cílem se do Labe vlévá ještě ledovější Ploučnice, takže v posledních metrech začínám cítit přes neopren určitý tepelný diskomfort, ale těch pár set metrů to snad už vydržím. Po mírných zmatcích, kde vlastně ten výlez ve skutečnosti je, konečně pod sebou nahmatávám dno. A jsem tu! Končím plavání v devátém nejlepším čase, 1:05:16. Mohlo být o pár míst lépe, nevyhlížet pořád bójky a nebloudit pod mosty, ale to je prostě zkušenost a příští rok to bude lepší!

Klasicky se mi po plavání děsně motá hlava, ve spojení s ledovou vodou tuplem. Šněruju to klikatě do depa, někdo mě někam vede a postrkuje (až z fotek jsem zjistil, že to byla Alex), kluzký výlez k depu pěkně na jistotu po čtyřech a jdeme na triatlonově neobvyklé kompletní převlečení do zimně-cyklistického. Kompletní jako kompletní, takže se omlouvám divákům za vystrčený zadek, ale jinak to nešlo. Alex se příkladně stará, já se zmrzlým mozkem na sebe jen automatizovaně natahuji to, co mi podává. Sedíc s chodidly v lavoru s teplou vodou se mi vlastně šlapat těch 180 kilometrů v kopcích nijak zvlášť nechce. Klidně bych v módu "klídek a nohy v teple" poseděl i déle. Ale závod je závod, tak beru kolo, rozsvěcím všechna světla a jde se na jeden ze zlatých hřebů dnešního dne: šílenou cyklistiku.

Vše připraveno, navlečený do zimního vyrážím na cyklistickou projížďku

Trať kola má ironmanskou délku 180 kilometrů, ale velmi neironmanské převýšení: organizátoři slibují nastoupaných 4000 metrů. Na Ironmanu ve švýcarském Curychu bylo převýšení cyklistiky 1600 metrů a přišlo mi to kopcovaté už jako dost nehezky. Vertikální čtyři kilometry na kole si nedokáži ani představit, natož ujet. Už zhruba od středy mi je fyzicky šoufl, jen na to pomyslím. Sice jsem srabácky na kole vyměnil kazetu, abych měl pro kopce k dispozici pár zubů navíc, ale moc mě to neuklidnilo.

Začátek tratě vede po pěkné rovince (dnes poslední) do Hřenska, tak osvěžen ranní koupelí docela pěkně frčím. Je ještě úplná tma, takže výhledů na okolní strmé skály moc není, ale má to rozhodně atmosféru. Ono jet z kopce padesátkou a vidět před sebou matně nasvícených pár metrů je trochu adrenalinová zábava. Věděl jsem předem o řadě kanálů před Hřenskem, ale nebrání mi to je po tmě všechny vymést. A to nemluvím o pozdějších nočních sjezdech v kopcích nad Hřenskem, tam to bylo obzvláště veselé.

Jetřichovice, třicátý kilometr a první zastávka ještě v mírném přítmí.

No nic, Hřensko je tu, zatáčka od řeky do kopců, v duchu se rozloučím s rovinkami a vzhůru na kopečky! Nahoru, dolů, nahoru, dolů, to je naše dnešní cyklistická mantra. Zatím tedy spíš pořád nahoru. Osamoceně stoupám z nejníže položeného místa Čech do kopců Českého Švýcarska, začíná se rozednívat, kolem se objevují zamlžené lesy a tyčící se skalní útvary, dokonce vidím jelena s laní. Prostě zatím pohoda, co bych vám povídal.

Jo, k tomu "supportu". Tento triatlon je zvláštní též tím, že po vzoru Norsemana nejsou na trati žádné občerstvovací stanice. Veškerou podporu, kterou závodník na trati potřebuje, zajišťuje doprovodné vozidlo, typicky obsahující jednu až dvě neméně šílené osoby, které neváhají strávit den od hluboké noci do pozdního večera tím, že sedí hodiny v autě, následují šnečím tempem se pohybujícího cyklistu či běžce, unavenému a tudíž občas nemálo protivnému závodníkovi neustále s úsměvem podávají pití, gely a svačinky a ještě ho celou dobu povzbuzují a jsou na něj hodní místo aby mu vrazili do ruky flašku s pitím, energetickou tyčinku a poslali ho do pekel horoucích s tím, že další "občerstvovačka" bude za pět kilometrů, mezitím si jdou schrupnout a ať se koukám smekat, že to mé ploužení je zoufalé a kdo to má celé ty hodiny sledovat. A měli by na to svaté právo! To, že se tak u nás nikdy nestalo, je zásluha mé ženy Alex a kamaráda Hynka, kteří ten "support" zvládli naprosto perfektně, čímž jim patří můj obrovský dík.

Alex, dávka čerstvého jonťáku, jídla a dobré nálady.

Prvních třicet kilometrů je doprovodným autům až na výjimky zakázáno zastavovat, takže první setkání s mým support carem bylo až v Jetřichovicích. Mít chvíli času, určitě bych se naspeedován endorfiny pustil do sáhodlouhého vyprávění o krásách cyklistické trasy. I jelena bych zmínil. Na to však není ještě ta správná doba, odstrojuji z kola všechny ty světla a krámy, beru vodu a frčím dál. Následuje taková smyčka ze Srbské Kamenice, přes Růžovou, Janov, Arnoltice, Kámen zpět do Srbské Kamenice. Nějaké kopce tam jsou, pravda, ale nic, co by se nedalo vyjet nebo bylo nějak zásadně nepříjemného. Prostě si to zatím velmi užívám. Blíží se 50. kilometr a hodně mě překvapuje, že mě zatím nikdo nepředjel. Dle doprovodu jedu stále cca na desátém místě. Zvláštní! Že bych zabloudil, kochal se Českým Švýcarskem a peloton zatím uháněl k cíli cestou o deset kilometrů jinde? Zabloudit naštěstí prakticky nešlo.

Celá trať, jak kola, tak běhu, byla naprosto fantasticky značená. Nevím přesně, kolik směrových cedulek organizátoři použili, ale musely jich být tisíce. Zkuste vyznačit přes 200 kilometrů trati tak, aby už notně inteligenčně unavený cyklista/běžec nesjel/neseběhl někde na těch stovkách kilometrů a křižovatek z trati. Klobouk dolů před organizátory!

První třetina cyklistiky hotova a nejnepříjemnější byla zatím jen čelní srážka s jakýmsi velkoobjemovým hmyzem. Projíždíme opět Srbskou Kamenicí, aby za jinou Kamenicí, Českou, začalo být trochu veseleji. Už jen výjezd směrem na Pekelský Důl (jak příhodný název) byl tak do kopce, že jsem musel poprvé ze sedla. Nahoře se cítím rozehřán jako velmi a trochu otřesen, neboť prý horší kopce teprve přijdou. A byly tam! Studený, Chřibská, Kyjov, Krásný Buk, mnoho dalších a především Brtníky prověřily nejenom svalstvo nohou, ale hlavně psychiku. Nemám na takové strašné krpály převody, takže to prostě dřu nahoru na hulváta a přemýšlím nad nesmrtelností chrousta. Též mě v kopích konečně dojelo pár lidí.

Některé kopečky byly trochu "kopcovatější".

Pohodovou atmosféru celého závodu však podtrhuje to, že i v největších stoupáních jsme vždy prohodili alespoň pár slov. Dost monotématických, pravda, vždy něco ve stylu "To je šichta, co? To bude dnes opravdu dlouhý den..." (David Smrčka). Oproti pohárovým závodům, které jsou plné přemotivovaných cvoků, byla přátelská atmosféra Wintermana více než zřejmá. Celkem mě však na kole předjíždí jen pár lidí, což beru téměř jako heroický výkon, neboť s mým letošním tréninkem jsem očekával na kole rychlý propad na konec startovního pole a trapné nestíhání limitu.

Pohoda na trati cyklistiky

Velmi, a to jako opravdu velmi moc mi pomáhá support: Alex s Hynkem. Nejenom technicky, plněním bidonů a podáváním jídla, ale především fanděním a povzbuzováním. Šlapat někde sedm hodin po kopcích je blázinec, a kdybych to jel sám, určitě mě budou napadat temné myšlenky, jako třeba proč jedu tak zbytečně rychle a jestli by nestálo za to zpomalit, případně zastavit úplně a jít domů. Takhle se mi jelo celou trasu fakt parádně. Jak obrovský jsem měl z kola strach, tak přesně naopak to bylo. Mimo jednoho válení se po silnici (elegantní nasednutí na kolo a plynulé převážení se na druhou stranu se zacvaklou tretrou) a jednoho málem se válení ve skále (adrenalinové brždění na 12% sjezdu před pravoúhlou zatáčkou na mokré silnici se spadaným listím) to fakt celé bylo na pohodu.

V druhé půli cyklistiky to už docela frčelo. Úsměv zůstal.

Tajný tip budoucím Wintermanům: druhá půlka cyklistiky už je více v pohodě. Někde na 90. kilometru je sice opravdu pekelný kopec, ale pak už, až na pár výjimek, je trať mnohem lidštější. Objíždíme Šluknovský výběžek, na počítači vidím 100. kilometr, 110., 120., Rumburk, v Krásné Lípě si dáme ten strašný kopec naštěstí naopak dolů, Rybniště, 150. kilometr, brutální sjezd do Chřibské a neméně brutální stoupání na Křížový Buk (to je ta výjimka), dlouhý sjezd až do České Kamenice, a už zbývá jen mírné, ale poněkud nekonečné stoupání na Novou Huť. Pár mírných kopečků a frčíme finálně dolů, z Horní do Dolní Světlé a do Mařenic, odkud je to už jen pár kilometrů do resortu Malevil a cíle cyklistiky. Dokončuji v 15. nejlepším čase, za 7:26:44, což překonává mé nejoptimističtější představy a cítím se jak brácha tady Péťy Sagana nebo tak něco.

Depo číslo 2, židlička se opět hodila.

Čekal jsem, že na kole se dokodrcám do cíle někdy kolem čtvrté hodiny, takže pohled na hodinky zvící něco před druhou je více než potěšující. Bude mnoho času na maraton! Ale už mi to nedá a začínám počítat, v kolik bychom mohli tak dorazit na Ještěd, zda to stihneme za světla. Říkám si, že je to pitomost, že dřív, než mezi osmou a devátou večer tam nebudeme, tudíž za hluboké noci. Nakonec byl ten odhad zbytečně pesimistický, ale nepředbíhejme.

Můj podpůrný team už je připraven, oblíbená židlička též, tentokrát tedy bez lavůrku. Shazuji ze sebe cyklistické věci a navlékám se do běžeckého. Čeká nás dnes ještě jedna kratochvíle, a to výklus na kilometr vysoký a 43 kilometrů vzdálený Ještěd. Letošnímu Wintermanu nádherně vyšlo počasí, takže jdu na lehko do šortek. Však se zahřeju během. A jdeme na to! Píši v množném čísle, neboť Alex se rozhodla se mnou běžet celý maraton jako doprovod přímo na trati. Tomu říkám manželská podpora! A jak se na trati nekonečného maratonu hodila!

A jde se běhat. 43 km to go.

Po rozehřívacím kilometrovém okruhu kolem golfového hřiště vyrážíme po cestách necestách směr bájný Ještěd. Ten vzápětí v dáli vykukuje, ale je to pohled asociující "Za devatero horami a devatero řekami tyčí se hora, jež Ještědem se zove!" Prostě maličká věžička ztrácející se v dálném oparu za mnoha a mnoha kopci a údolími. V nohách cítím, že jsem již dnes zřejmě cosi dělal, takže o nějak vysokém tempu nemohla být ani řeč. Pojímáme tudíž maraton od začátku hodně na pohodu s tím, že se nebudeme stydět do prudších kopečků hodit i nějakou tu chůzi. Proto nás hned na začátku předbíhají čtyři borci, kteří vypadají, že se před chvílí vzbudili, příjemně posnídali a teď si plni sil vyrazili na dopolední pohodový běh. Tempo jim závidím, protože my se od začátku pohybujeme kolem 6:00/km a nevypadá to, že bychom měli ještě někdy zrychlit. Na druhou stranu, ani jsme nijak zvlášť nezpomalili, a s většinou těch rychlíků jsme se na trati ještě potkali a některé nechali ve výsledcích za sebou.

Kdesi v rurální podještědské krajině. Za námi reprezentant Německa, který nás nejprve předběhl, pak my jeho, pak ještě několikrát, ale v závěrečném stoupání jsme na jeho drtivé chodecké tempo neměli. Skončil o místo před námi.

Po nepříjemné terénní vložce po rozbahněném poli míjíme Jablonné v Podještědí, zámek Lemberk, Janovice v Podještědí a náhle se vynořící Ještěd vypadá už o poznání blíže. Což bylo spíše zbožné přání než realita, ještě nás čekalo pěkných vlnitých 25 kilometrů s posledními deseti stále do prudkého kopce. Po nějakých kopečcích nahoru a dolů (spíše nahoru) probíháme Křižany a po nějakém čase dobíháme do Janova Dolu, kde je na 32. kilometru kontrolní stanoviště. Protnout tuto kontrolu je nutno do 22:00 v objektivně příčetném stavu. Vzhledem k tomu, že je teprve něco před šestou a běh je zatím velká pohoda, můžeme křepce vyrazit na závěrečných deset kilometrů běhu. Spíš tedy horského pochodu, protože valná většina zbývající trati už je vzhledem ke svému sklonu dost neběhatelná. Ale rotační hyperboloid ještědské věže se vypíná již nedaleko, to půjde!

Janův Důl. Posledních 10 kilometrů před námi.

Nastává asi nejméně příjemná část celého závodu, stoupání na Ještěd. Ani ne vzhledem k čím dál tím prudšímu sklonu trati, ale především k faktu, že trasa vede po frekventované silnici do Liberce, která je plná aut a pustá širokých krajnic. Odbočka na vrchol Ještědu se v serpentinách stále neukazuje a já začínám občas trousit nepříliš sluníčkové výrazy na adresu serpentýn, šílených řidičů, neexistující odbočky a dalších faktů. Čímž se omlouvám supportu Alex, která to musela poslouchat, ale občas jsem si musel ulevit :)

Pomaličku se začíná stmívat, takže na závěr těch otravných serpentýn pod Ještědem již rozsvěcujeme čelovky a začínáme si opět užívat nočního závodu i na této třetí disciplíně, běhu. Slunce nádherně zapadá nad Ralskem a Bezdězem, aby za chvilku na druhé straně začal vycházet Měsíc. Vidíme rozsvěcující se města pod sebou a celý běh dostává zvláštní atmosféru.

Též konečně odbočujeme z hlavní silnice na poslední tři kilometry cesty na Ještěd, jehož věž se začíná krásně rozsvěcet. Láká nás jak noční můry! Ještě rychlý pohled dolů na oranžově zářící Liberec a jsme na parkovišti pod Ještědem! Zde na nás čeká Hynek, abychom společně všichni tři vyrazili na poslední, 43. kilometr běhu na vrchol a do cíle!

Poslední kilometry. Zdoláváme je, alespoň v případě Alex, s úsměvem. Mě právě namotivoval Tomáš Wiebauer, bežící kousek před námi, takže jsem se kousl, a v jednom kopci, kde bych asi šel jinak pěšky, nasadil k drtivému trháku (zrychlil jsem z 6:10 na 6:05/km) a předběhl ho. Malé vítězství, ale v této fázi závodu už prostě cokoliv, aby se člověk donutil běžet dál.

Již nezávodíme, před námi i za námi je tma, nikoho už nedoženeme a nikdo nás též nepronásleduje, tak si poslední stovky metrů užíváme. Tedy do chvíle, než jsme usměvavými děvčaty z organizačního týmu odkloněni z pohodlné asfaltky na kamenitou "zkratku" do cíle, kterou si na nás organizátoři letos připravili. Trail po kamenech není úplně to, co bych aktuálně ocenil, ale do cíle už zbývají poslední metry. A náhle je to tu! Vlajky, potlesk, rachot švýcarských kravských zvonů, fandění, a hlavně: cílová čára! Jsme tu! Zdeněk Plachý je Winterman!

A jsme tu! Cíl!

Endorfiny a adrenalin ve mně vytvořily úplnou výbušnou směs, takže s pocitem pokročilé opilosti se na všechny kolem usmívám, objímám se s Alex a dávám hned za cílem interview na kameru, kde nadšeně líčím dojmy ze závodu. Doufám, že pan střihač bude milosrdný a mé hodnocení závodu metr za cílovou čárou se do finální dokumentu nedostane. Prostě endorfinová špička, jak má být.

Maraton dáváme za nějakých pět hodin a cíl protínáme něco po sedmé hodině večer v čase 14:03:20, na výborném 16. místě. Můj plán zde byl "stihnout časový limit a nebýt úplně poslední". To, že jsem za sebou nechal většinu startovního pole a dokončil téměř za světla, beru jako velmi povedený výkon v posledním závodu sezóny.

Zůstává jediná otázka: kdy se koná ta loterie na Norsemana? :)

Zde je záznam plavání, kola a části běhu (než se mi vybily hodinky :)
Zde je záznam zbytku maratonu poté, co jsem si Garmina dobil (výhoda support car :)

PS: vím, že jsem to psal, ale ještě jednou děkuji podpůrnému týmu, bylo to s vámi super a určitě na mém výkonu máte výrazný, ne-li zásadní podíl. Díky za voda-jonťák-cola, za gely, za rohlíky, za fotky a hlavně za podporu, povzbuzování a dobrou náladu celý den.

Tak jsme to zvládli! (díky za fotku, Jirka Januška)

powered by metaPost
Kategorie: Triatlon

Komentáře

Zatím nejsou k článku žádné komentáře, buďte první!.

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Zuma Beach
Zuma Beach

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.