23. června 2017
30

Moraviaman 2015

Po absolvování loňského Ironman Zurich má potřeba masochistických dlouhých tritalonů na čas poklesla, ale bylo mi jasné, že se na ironmanské tratě zase dřív nebo později vrátím. Den před startem Moraviamanu zpytuji svědomí, zda to "dřív" není nějak úplně moc brzo, ale co už, jsme tu, na Moraviamanu v Otrokovicích, je čas zase na nějaké to hrdinství!

Správná čelendž nastává již cestou na Moravu na oblíbeném to tankodromu D1, kde páteční doprava stojí už od 20. km za Prahou. Využívám mazaně Google navigace, která mě před dvouhodinovou zácpou svádí na objížďku přes hory, doly, černý les, po silnicích tak kvalitních, že se jednou dokonce musím ptát domorodců, zda ta prašná cesta pokračuje do civilizovaných končin, nebo definitivně končí někde v močále. Domorodci na Soběhradsku však mluvili nějakým dosud neobjeveným místním dialektem, nebo mě prostě považovali za zpovykaného Pražáka, takže jen tak neurčitě něco zahučeli, což asi znamenalo "ano, vede" nebo taky "táhni k čertu". Důvěřuji tedy nadále americké navigaci a pro všechny případy kontroluji tlačítko na zapnutí 4x4 pohonu. Nakonec se však zjevuji po krásném dvacetiminutovém výletě po krásách středočeského venkova zpět na D1 a sraz s Alex ve Zlíně nestíhám s dalšími D1 překvápky o zanedbatelnou půlhodinku.

Večerní registraci a rozpravu (velmi vlažnou až zbytečnou) již absolvujeme v klidu, abychom po fajn večeři složili hlavy v kulturní památce, hotelu Společenský dům. Ubytování je samo o sobě v pohodě, ale nesmělo by mít okna přímo nad zahrádku nonstop pajzlu v přízemí, kde měl samozřejmě v pátek kdosi mocnou potřebu pět ve dvě hodiny v noci fotbalové popěvky. Budík na pátou ranní ukončuje polospánek, chlapi dole v hospodě též jak na povel odcházejí a nás dnes čekají již jen samá pozitiva, klady a sociální jistoty. Vyrážíme na výbornou snídani, kterou hotel pro ironmany připravil už na 5:30. Velmi pobavil Ruda Cogan, který si mezi těmi všemi kašičkami, speciálními tyčinkami a super předzávodní stravou co snídali všichni okolo nahulváta naložil talíř s klobáskami a míchanými vajíčky. Tak to dělá špička! Asi předem tušil, že dnes bude mít závod trochu kratší, takže se nemusel žinýrovat.


Připraveni na vše!

Po úspěšném absolvování Nejdůležitějšího Ranního Předzávodního Úkonu vyrážíme směr Štěrkáč, kde to v sedm ráno vypukne! Dobrá předzávodní karma se pozná podle toho, že mi cestou spadne kolo i s bedýnkou s věcmi, která se velmi elegantně rozloží na prvočinitele. Kolo vypadá docela kompaktně, uvidíme, však budu mít 180 kilometrů na to ho podrobně zkoumat. V depu velmi potěšil fakt, že vedlejší startovní číslo se zřejmě ironmana zaleklo a nedorazilo, tudíž si užívám dvojnásobného místa a rozkládám si pěkně ručníky skoro jak na pláži v Bibione.


V depu se věnuji neoprenové józe – pozice chromého jeřába!

Na nějaké velké slunění to však dnes zatím nevypadá, je ideální závodní počasí, nějakých 15°C, pod mrakem, skoro bez větru (zatím!) a ani nevypadá, že by mělo pršet (zatím!). Sedmá se neúprosně blíží, takže si nachystám dokonale depo (abych tam stejně pak půlku věcí různě zapomněl), nasoukám se do mého černočerveného Blueseventy, jdu se trochu rozplavat (a... no však víte co :) a před sedmou se řadím mezi více než třistahlavý dav oneoprénovaných jedinců. Start tentokrát nenese známku punku jak na Czechmanovi, i když odpočítávání startu "pět! čtyři! BUM!" má též určitý punc originality.


Za chvíli jdeme na to!

Vzhůru tedy na tři okruhy 3.8 kilometrové cachtačky pod paprsky právě vycházejícího slunce! Využívám výhod polarizovaných skel brýlí Zoggs Predator, zaměřuji první bójku a frčím nejpřímější cestou k ní. Je mi trochu divné, že je kolem docela prázdno, všichni totiž volí trajektorii dosti odlišnou od mé. Takže teď nevím. Buď jsem King Of Orientation, nebo tvořím obvyklý obrázek, dobře viditelný ze břehu: "kam ten vůl plave?". Pro jistotu kontroluji bójku ještě jednou (nikdo mi ve výhledu nepřekáží :) a opravdu mám pocit, že všichni plavou zbytečně doprava. Jak to tak v triatlonu bývá "všichni sborem za tím prvním…" Navíc mám pocit, že jsem u bójky opravdu dříve, než paralelně plovající kolegové, takže se chvíli bavím tím, jak jsem na ně vyzrál. Tedy až do první otočky, po níž zamířila trasa přímo proti slunci, čímž učinila druhou bójku vysoce neviditelnou i mými nukleárními polarizovanými Zoggy. Volím tedy strategii "stádo" a doufám, že ten první ví, co dělá. Nakonec bójku po malém bloudění v oslepujících odlescích slunce společně nacházíme (poznámka pro další dvě kola: mířit na baráček na břehu) a vcelku pohodovým tempem míříme kolem zbývajících bójek zpět ke startu, abychom svá krásná lesklá černá těla vystavili na obdiv divákům při výlezu z vody a přechodu do dalšího plaveckého kola.


Vzhůru do druhého kola! A pryč s čepičkou!

Při krátkém výlezu z vody si jednak užívám parádní povzbuzování od diváků, jednak zahazuji plaveckou čepičku, která mě již notnou dobu sejří tím, že slézá a tvoří mi na hlavě různé, vysoce nehydrodynamické útvary. My, majitelé větších mozkoven, s tím máme obecně problém, ale čepičky, co se dávají na posledních závodech CTS, jsou snad dětské, to není jinak možné. Zlatá Blueseventy! Mé Cyranovské číslo na otočce zřejmě neušlo moderátorovi, takže než se vrhnu na druhé plavecké kolečko, ještě zaslechnu z reproduktorů hlášku, že takové rebelie se trpět nebudou a že to zavání diskvalifikací. Diskvalifikací dnes padlo koneckonců docela dost, mimo jiné zmíněný Ruda Cogan mohl po pár kilometrech na kole v pohodě dotrávit opulentní snídani.

Druhé a třetí kolo plavání už nepřineslo žádné zásadně vzrušující zážitky, chvilkama i docela osamoceně jsem si krauloval vstříc cíli první disciplíny, abych v podstatě zcela čerstvý vylezl z vody za docela uspokojujících 1:04:15 v první čtvrtině startovního pole. Tak jako asi bych byl spíš spokojen s časem pod hodinu, a kdybych trochu přiložil pod kotel, asi by to i šlo, ale je to teprve můj druhý Ironman, tak ještě neznám přesně tu hranici, která odděluje "vylezl jsem z vody v podstatě čerstvý" a "od druhého kola to bylo příšerné peklo". Raději tedy volím první možnost, čímž čtenáře sice ochudím o mnoho pěkných zážitků, ale zato se vydám na cyklistickou vyjížďku v nějakém příčetném stavu.


Na šichtu s úsměvem!


50 metrů za mnou! 179950 metrů přede mnou!

Za povzbuzování excelentního komentátora Pepína Svobody mířím do svého protekčního Bibione, s mírnými obtížemi se zbavuji neoprenu, nabírám do kapes drobnosti a papání, které bych mohl na následujících 180 kilometrech potřebovat a chtě-nechtě vyrážím na cyklistický půldenní výlet. Trať se skládá ze čtyř pětačtyřicetikilometrových okruhů, z nichž je každý složen ze dvou částí, mezi nimiž se projíždí kolem startu, kde je možné nabrat občerstvení a zamávat doprovodu. První část je překvapivě kopcovitá a vede po hlavní silnici k Hulínu a zpět. Druhá část je také překvapivě kopcovitá a vine se mezi místními poli s jednou pěknou horskou prémií k jakési kapličce, kterou jsem s ubíhajícími okruhy a opakovanými výšlapy nahoru čím dál tím více nenáviděl. Když jsem tam šlapal posedmé a poosmé, mít s sebou trochu toho benzínu a zápalek, kopec by rázem přišel o dominantu.


To je rychlost! Až jsem z toho celej rozmazanej!

Když tak nad tím přemýšlím, během těch pěti hodin, třiačtyřiceti minut a jednatřiceti vteřin, během kterých jsem zbrázdil 180 kilometrovou trať průměrnou rychlostí 31.1 km/h, se vlastně nic zvláštního nestalo. Prostě jsem nasedl na kolo, vypnul hlavu a šlapal. Prvních 130 kilometrů docela uteklo, prostě tam, zpět, sebrat vodu, druhá část, kaplička, otočka, zase ta zkurvená kaplička, zpět do cíle, dalších 45 km z krku, repeat indefinitely. Zaznamenáníhodných je snad jen pár okamžiků a postřehů:

  • ti kluci ze špičky jsou jasně cvoci, takhle rychle na kole nikdo normální nemůže jezdit! Q.E.D.
  • v Otrokovicích mají zřejmě nějaký místní obyčej: lov ježků auty. Jinak si takové množství 2D ježatých chudinek u krajnic neumím vysvětlit.
  • když si vezmete gely v tubách, nezapomeňte odstranit takové ty ochranné hliníkové plomby pod víčky. Za jízdy na kole to pak jde extra blbě.
  • páčky na přehazování mají u mého kola tvar malých brzd. Neplést s páčkami opravdových brzd a vice versa.
  • někteří řidiči jsou hovada, až to mlátí dveřma. Naštěstí to vyvažuje velké množství těch ohleduplných.

V posledním okruhu, zřejmě aby zahnalo dosavadní nudu, ukázalo počasí i zábavnější část. Jednak trochu sprchlo, ale především začal vát slušný severák. Při prvním nárazu větru mi náhle byla silnice úzká a tak-tak jsem se blíže neseznámil s místními zemědělskými plodinami na vedle ležícím poli. Posléze se vítr ustálil ve směru "furt proti", takže dosavadní průměrná rychlost přes 33 km/h rázem klesla na mnohem méně potěšující hodnotu. Ale co už, vyjíždím naposledy na kapličku, na vrcholu vrhnu jedovatou slinu jejím směrem a užívám si dlouhý sjezd zpět do cíle. Ještě zvládnu zkušeně minout vjezd do depa a svižně vynadat nějakému chlapíkovi, co se tam motal, abych vzápětí zjistil, že je to organizátor a ukazuje mi, že jedu blbě. Napodruhé depo trefuji a docela rád slézám z kola. Čeká mě už "jen" zlatý hřeb dne, běžecký maraton.


A hotovo. Kolo do depa a jdeme se trochu proběhnout!

Na něj vyrážím v mezičase cca 6:55, což znamená, že dám-li maraton pod v pohodě zaběhnutelné 4:05, dám celého Ironmana pod 11 hodin! Což by bylo gigantické zlepšení švýcarského osobáku (12:31:47)! Cítím však, že to nejspíš nebude tak jednoduché a hlavně je mi to v tu chvíli úplně jedno. Cíl je jasný, doběhnout do cíle. Já se těch cimrmanovských absolutních rýmů asi nezbavím.


Vzhůru na čtyřicet dva kiláčků.

Trať maratonu se skládá z pěkných čtyř desetaněco kilometrových okruhů, přes kopečky do Kvasic a zpět. Trať je sice uzavřena pro auta, ale zato společná s cyklistickou, takže tam dochází k mnoha nepříjemným kolizním situacím. Slušná divočina, řekl bych, ale nikoho z již běžících eliťáků jsem nepřejel a sám nebyl přejet, takže jako letos OK, ale pro příště bych asi vedl běžeckou část jinudy.

Po kole se cítím mírně použit, ale nic hrozného, vyrážím z depa jak srnka, maximálně lehce postřelená, tempo 5:00, pohoda. Asi 300 metrů po startu předbíhám kluka, co dojel na kole chvíli přede mnou a zavádím bryskně inteligentní konverzaci:

  • tak co, jak to jde?
  • ale jo, zatím jo (máme za sebou drtivých 300 metrů ze 42 kilometrů)
  • tak to je dobře
  • bude hůř
  • no to bych řek
  • tak zatím!

S už notně unaveným mozkem mi to i tak přišlo jako dialog ze Shakespeara. Podobných hlubokých myšlenek člověku plyne hlavou na maratonu docela dost, ale jsou z velké části naštěstí obratem zapomenuty, nebo raději nepublikovatelné. Maraton, a obzvláště ten v Ironmanu, je totiž záležitostí pekelně dlouhou a tomu úměrně nudnou. A čím více člověk opustí hlavní maratonskou myšlenku "mě tak kurevsky bolí nohy!", tím to pak lépe utíká.


Budoucí vítěz (pošestnácté v řade nebo kolik), totální terminátor Petr Vabroušek.

Mezitím dobíhám na pět kilometrů vzdálenou otočku v Kvasicích (přejmenoval jsem si je obratem na Kvasnice), vydávám se přes kopečky zpět a začínám cítit, že dnes bude ještě legrace převeliká. Nohy sice bolí taknějak standardně, ale zřejmě jsem zapomněl ve vlaku míč a padá na mě pravá polární trudomyslnost. Myšlenky na zbývajících nepředstavitelných 37 kilometrů jsou nehezké a depresivní. Snažím se je rozehnat myšlenkou na šampaňské, které čeká v cíli a též výrazně prodlouženou dobou, kterou trávím na všech občerstvovačkách. Voda, ionty, cola, to je má dnešní maratonská mantra. Jediný rozdíl od děsného prvního kola byl snad jen ten, že druhé kolo bylo ještě děsnější. Prostě stav "nohy bolí, do cíle daleko". Průměrné tempo se se všemi procházkami přes občerstvovačky ustaluje kolem 6 minut na kilometr a výše. Ale neflákám to, stále běžím. První kopec, Kvasnice, další kopec, řeka a další kolo za mnou. Už jen 21 kilometrů! Chvíli pokecáme s Alex, dává mi Magneslife a velmi nerad se rozebíhám na třetí okruh.


Občerstvovačka někde mezi druhým a třetím kolem. Zalejvám se jak salát. V ruce oblíbený trojboj voda-cola-ionťák.
Mimochodem, jak tyhle děti, tak ostatní dobrovolníci na občerstvovačkách byli super a díky jim!

A světe div se! Jestli to bylo tím magneskem nebo prostě psychickou podporou, najednou se konečně rozebíhám a pocit z běhu se lepší o 100%! V kopích před Kvasnicemi předbíhám plno lidí a stále mě to baví! Zdravíme se a povzbuzujeme s protiběžícími kamarády i neznámými. Nebýt toho běhání, byla by to fajn sešlost! Ve třetím okruhu též zabíhám nejlepší čas. Tak že by pohoda do cíle? No ne úplně, ale cítím, že trudomyslnost je pryč i bez polární záře a že už těch zbývajících deset kilometrů dám na pohodu. Mezičas vypadá zatím výrazně nadějně, sice na čas pod jedenáct hodin bych se musel hodně kousnout, což asi nepůjde, ale i tak můj tajný dreamtime "pod dvanáct hodin" dám nejspíš s obrovskou rezervou. Nestane-li se něco nepředvídatelného. No a co myslíte?


Vypadá to na pohodu. Končím třetí kolo, do cíle zbývá už jen mrzkých 10 kilometrů. Ale ty jsem si sakra užil!

V průběhu do posledního kola nejprve omylem zabíhám do cílové rovinky, kteroužto radost mi kazí z reproduktorů Pepíno Svoboda: "ne, Zdeňku, ještě ne!". Kua! Bylo to tak blízko! :) Pokračuji tedy ještě na jedno kolečko, ale Alex hlásí, že už nemá žádné Magneslife, sakrapráce! A to jich mám v depu asi pět tub. Trochu psychicky nalomen vyrážím tedy do posledního kola a po pár set metrech, asi jsem to přivolal, je to tu! Křeč do lýtka! Zanadávám, zpomalím, křeč mě pouští, ale ne na dlouho, sviňa. Naopak, začínají mě čím dál tím častěji chytat pro jistotu do lýtek obou. No co to je? Na křeče přeci netrpím! Dávám si na další občerstvovačce banán s tak bohatýrskou dávkou soli, že chvíli přemýšlím, jestli ty křeče nebyly přeci jen lepší. Bohužel ani téměř smrtelná dávka NaCl nepomohla a interval mezi záškuby v lýtcích se povážlivě zkracuje. Až mě z toho přestaly bolet nohy. Jak já bych teď frčel, nebýt těch křečí!


Někde ve čtvrtém kole. Už toho mám docela dost, ale cíl se blíží a začínám pookřívat.

Otáčím naposled v Kvas(n)icích a zbývá mi závěrečných pět kilometrů běhu. Dá-li se tomu tedy říkat běh, valím, co to dá něco jako Meresjev stajl. Na předposlední občerstvovačce navíc došla sůl! No doprčic, já do toho cíle snad nedoběhnu! Hodím do sebe tedy v rychlém sledu alespoň tři gely, na nichž je napsáno, že obsahují docela slušnou dávku sodných iontů. Vytvoří mi to sice v žaludku směs, která se nějak nemůže rozhodnout, jestli dolů, nebo opět nahoru, ale nakonec to zvládám a pokračuji bez toho, aniž bych si musel odložit. Vzápětí potkávám kluka, kterému asi cosi úplně nesedlo (nejspíš ironman) a v kleče sděluje své dojmy příkopu.


Chachá, už jsem skoro tam! Už jen několik křečí a cílová rovinka!

Ještě tři kilometry a už skoro pořád z kopce! Jsem náhle úplně čilý, jakékoliv svalové bolesti zmizely a jediné co drtím v hlavě je "jděte někam, křeče!". Ale cesta utíká, poslední občerstvovačka, 40. kilometr, 41., naposledy přebíhám řeku, už vidím kruhák, tobogán na koupališti, lýtka na kaši, ale kašlu na to. Tentokrát zatáčím už správně na modrý koberec do cílové rovinky, vybíhám na stupínek pod cílovou bránou a HOTOVO! Jsem v cíli mého druhého plného Ironmana! A především, v čase 11:09:47! Osobák z Curychu zlepšený o hodinu a půl!


Hele, jako ten pocit tady je fakt slovy nepopsatelný!

A konečně to šampaňské, na které se těším celou dobu. Loupnu celou skleničku do sebe najednou a rázem zjišťuju, že je to hodně levná opice. Stačí se 11 hodin dehydratovat a pak jediná sklenka udělá své. Spolu s mořem endorfinů se s přiblblým šťastným úsměvem motám v cílovém prostoru, sděluji si s právě doběhnuvšími a stejně endorfiny opilými naprosto nedůležité detaily z trati a je mi fajn. Kdekdo se mě ptá, proč to vlastně dělám, proč se honím na takhle šílených tratích a že se na to raději nevyseru. Odpověď je naprosto jednoduchá: přece my všichni to martýrium Ironmana absolvujeme právě kvůli těmto okamžikům!


Šampaňské do dna! Asi minutu po doběhu, kudy teče, tudy léčí!

Nakonec končím na Moraviamanu v Otrokovicích, což je zároveň mistrovství České republiky v dlouhém Ironmanu na 127. příčce z 302 startujících, což považuji mezi těmi chrty za hodně fajn a překvapující umístění. Čekal jsem mnohem, ale mnohem horší výsledek, díky tomu, že jsem letos v tréninku najezdil na kole ostudných asi 150 kilometrů. Prostě dobré, ale příště bych raději něco natrénoval předem :) A každopádně si Moraviamana dávám do kalendáře i příští rok, bylo to fajn!

Alex díky za fotky, za servis a povzbuzování (šly mezitím s holkami štafetu). Prý se jí ale Ironman líbil a že by to taky někdy zkusila. Tak uvidíme za rok na Moraviamanu :)


Dokonáno jest! Příští rok nashle!

Jo, říkal jsem si na trati, že mě sice bolí haksny a chytají mě křeče, ale veškerá výbava pracovala perfektně a nepřipravila mi nějaké zábavné rozptýlení, ani nic, co bych musel po závodě ošetřovat, takže sem hodím, co mi dělalo dobrou službu:

Plavání:

  • hodinky Garmin 920XT. Pro triatlon není co řešit, tohle jsou prostě nejlepší stroje. Garmin Fénix je zbytečně větší, 910XT už hodně fousaté, o ostatních darmo mluvit (možná ještě Suunto Ambit 2S/3S!)
  • brýle Zoggs Predator, výborné, pohodlné, na sluníčku díky polarizovaným sklům trochu zmírňují odlesky vody (při horších podmínkách je v nich trochu tma, pravda :). Jako každé plavecké brýle se po nějaké době začnou mlžit, ale funguje 100% trochu plivnout dovnitř a rozetřít. Trochu! :)
  • neopren Blueseventy Reaction. Střední třída ze sortimentu Blue70, ale mě vyhovuje. Nejvyšší model Helix se mi zdá málo nadnáší zadek a nohy, což mi jako lazy kickerovi nevyhovuje.
  • triatlonový dres Zoot Pro Long Distance. Fajn dres. Výborné jsou 4 kapsičky na kraviny na zádech.
  • Bodyglide! Kouzelné, naprosto nepostradatelné "mejdlíčko", které 100% zamezilo jakýmkoliv odřeninám, ať už na tříslech, na jiných citlivých místech nebo na krku od neoprenu. No dobře, neopren mě trochu odřel, protože jsem si zapomněl krk pořádně namazat, což vlastně dokazuje, jak je Bodyglide super! :)
  • neoprenový pás na nohu na čip Blueseventy. Funguje dobře=nevím o něm.

Kolo:

  • kolo Felt B12, asi jako dobré, na mou výkonost minimálně odpovídající, jen to řazení by mohlo mít jiný tvar než "brzdové páčky - like", protože se mi párkrát stalo, že jsem to zaměnil s brzdami, což má zajímavé vedlejší efekty. Přibrzdit si do kopce potěší, ale nemá to na přeřazení místo brždění.
  • helma Uvex. Hezká a pohodlná. V helmách je ale pro mně kritérium č.1 aby mi vůbec byla, na aerodynamiku zatím ještě nedošlo :)
  • tretry nějaké TT na jeden velký sucháč, fungují fajn a především se dobře nazouvají (mají na sucháči takovou polohu, která zabrání, aby se bota uzavřela + poutka na patách)
  • pás na číslo Zoot. Dá se na něj dát číslo, nevímcobychktomudodal. Vlastně jo, chybí mi tam nějaké malé poutko na lahvičku Magneslife. Ale to si většinou strčím do kapsy dresu, takže nevímcobychktomudodal.
  • brýle asi z Lidlu nebo nějaké R2 nebo nějaké, které mi padly pod ruku.

Běh:

  • boty ASICS Gel Noosa 9: především jsou prudce šíleně barevné a také se v nich překvapivě dobře běhá. Člověk o nich celý maraton ani po něm neví, což je jasný punc punku, tedy kvality.
  • ponožky Adidas Performance. Výborné, úplně jak druhá kůže
  • kšilt Nike Golf. Vyhovuje mi víc než běžecký a je super v jakémkoliv počasí. Při sluníčku stíní, při dešti cloní a dá se otočit dozadu, takže člověk pak vypadá jak idiot. K nezaplacení.

Výživa:

  • Nutrend Carbonex – výbornej boost, lepší než gely. Je to lehké a malé, nacpu si to do kapsy už před plaváním a pak to fakt nakopává. Je potřeba to zapíjet, když se to jí nasucho, práší to od huby.
  • Nutrend Magneslife – asi budu brát víc těchdle hořčíkových shotů, protože mám pocit, že mě to na 30. kilometru maratonu fakt nakoplo.
  • Lidl tyčinka oříšková s kešu – naprosto výborná na kolo, parádně zasytí a nevrací se (lepší než Nutrend Voltage a asi 5x levnější)
  • Ionťák a regener od Nutrendu: zdá se, že funguje oboje.

A nějaký epitaf na konec: Všechno tohle jsou moc pěkné hračky, ale na trati je to stejně jen o tom plavání, šlapání a běhání! :)

Takhle závod viděly mé hodinky. Oficiální výsledky jsou zde.

Televizní záznam z Moraviamanu bude na ČT4 sport v pondělí, 6. 7. 2015 v 18:25.

 

 

 

 

 

 

powered by metaPost
Kategorie: Běhání

Komentáře

Zatím nejsou k článku žádné komentáře, buďte první!.

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

DSC_1886

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.