11

Ironman Zürich 2014 - můj první Ironman

Vzhůru do Curychu!

Když jsem se začal zhruba před čtyřmi lety opět trochu hýbat, měl jsem poctivých sto kilo a tříkilometrový oběh Letňanského letiště byl pro mě velký survival. Účast na jakémkoliv běžeckém závodě mi ani nepřišla na mysl a maraton bylo čisté sci-fi. Samozřejmě jsem věděl, co je to Ironman (3.9 kilometrů plavání, 180 km na kole a 42.195 km běh), ale bylo to pro mě něco tak abstraktního jako třeba být kosmonautem. Určitě zajímavé, ale ani by mě nenapadlo, že bych to mohl někdy absolvovat.

No a teď sedíme a Alex v autě na cestě do Švýcarska, v kufru kolo a před sebou Curych a tuhle šílenou trať. Sice již mám za sebou dva závody na poloviční ironmanské trati (Rocketman Florida a Czechman), ale bude-li rozdíl mezi polovičním a plným Ironmanem jako mezi půlmaratonem a maratonem, tak potěš koště, to bude peklo!

Sobotní Švýcarsko nás vítá totální celodenní průtrží mračen, takže po registraci a vystání fronty na bike check-in jsou všichni naprosto promoklí. O kolech a věcech v depu nemluvě. Větší problém ale vidím v tom, že travnatý povrch depa dostává už dnes docela zabrat, tak to vypadá zítra na pěknou bažinu. Nakonec to však tak strašné nebylo, asi mají ve Švýcarsku i tu trávu nějak odolnější.

Po vyřízení formalit, vyfasování všeho potřebného pro závod (a krásného batohu!) frčíme vláčkem zpět do hotelu v Horgenu, abychom byli na zítřek fit (já na závod a Alex na celodenní chození, focení a čekání). Start je v 6:50, moc toho dnes asi nenaspíme...

Plavání

3.9 km, Zürichsee, dva okruhy, 1600+2300m

Aby pořadatelé omezili klasický „výlov“ kaprů, rozdělili startující do dvou vln. Ti, kteří se cítili na čas do 1:10, startovali v první vlně, aby je pět minut poté následovali do vod Zurichsee i ti, kteří to tak na úplně heroické plavecké výkony neviděli. Alex říkala, že druhá vlna byla mnohem početnější než první.

Já se cítil tak nějak pod 1:10, tak jsem se bez bázně zařadil mezi rychlejší, ale pro jistotu trochu dozadu, přece jen jsem čtyři kilometry plaval naposled někdy v žácích a to už je tedy zatraceně dávno.

V 6:45 odstartovala padesátičlenná elita, aby v 6:50 nastal čas T, okamžik O a vůbec. Zaznívá výstřel a tisícihlavý dav černých neoprenových tuleňů se vrhá do vody, aby vykraulovalo na své první metry Curyšského Ironmana. Nu, panáčku, teď už z toho nevycouváš, vzhůru na to! Nořím se tedy též v závěru první vlny do podmračeného Curyšského jezera. Dle očekávání je prvních pár set metrů v davu plavců spíše wrestling a snaha moc nikoho nepokopat a nebýt pokopán. Netušil jsem, jak pěkně umím plavat čubičku. Až k první bójce to byl vlastně převládající styl. Zařazení do první vlny se ukázalo jako velmi rozumné, neboť i tak jsem se v podstatě celou první půlku trati prodíral mezi davy.

První žlutá bójka byla zákeřně skoro až na druhé straně jezera. Pomalu, ale jistě se však začala přibližovat. Ještě malá dopravní zácpa u otočky kolem ní a hurá do trochu volnějších vod! Pomalý začátek měl zase tu výhodu, že jsem ho nemohl přepálit, takže se mi teď plave fajn a cesta k druhé bójce příjemně utíká. Otočka a vzhůru ke břehu! Tentokrát tedy jen vstříc „Australian Exit“, takové té protivné vychytávce pořadatelů, kdy plavec na konci prvního okruhu vyběhne z vody ven, přeběhne přes takový malý místní ostrůvek, aby si i diváci přišli na své, a pak sebou plácne zpět do jezera, pokračujíc na okruh druhý. První kolečko díky pekelným zácpám dokončuji vysoce podpůrměrným tempem 2:11/100m.

Druhý okruh je citelně delší (2300 metrů), ale pole plavců se již docela roztáhlo a dá se konečně rozumně plavat. Vzhledem k tomu, že stále nepociťuju žádný problém, pěkně natahuji tempo a docela si celého Ironmana užívám. Zatím. Nějaký skalní obdivovatel mých chodidel mi stále plave „v nohou“ a nepřetržitě mi na ně šahá, ale to je snad jediný negativní bod takové pěkné ranní koupačky v Zurichsee. Míjíme opět první bójku, po chvíli i druhou a opět zpátky ke břehu. Tentokrát už finálně! Podplaváváme most a nemíříme na přeběh ostrůvku, ale rovnou do cíle. Vylézám z vody v docela slušném čase 1:13:16. Druhé kolečko jsem též plaval výrazně rychleji než první, s průměrným tempem 1:39/100m. Prostě příště méně respektu a na startu dopředu!

PS: když tak nad těmi rozdílnými časy prvního a druhého kola přemýšlím, zdá se mi to podivné, zas tak velký rozdíl v tempu to myslím nebyl. Kdo ví, jak to mají pořadatelé změřeno...

Depo 1

Z vody vylézám překvapivě úplně svěží, ve výborné náladě, trochu kalené tím, že to od teď už bude zřejmě horší a horší. Obzvláště na následnou cyklistickou štreku jsem se vůbec netěšil. Hned u výlezu z vody stojí Alex, nikam zvlášť nespěchám, tak u ní dávám krátkou zastávku na pusu a pokec. Kolem sprintující závodníci mě však trochu znervózňují, proto chtě nechtě též mířím do depa.

Neodpustím si „kvalitní“ práci s hodinkami, kdy pečlivě připravený program na GPS sporttesteru bere za své hned při prvním zmáčknutí, kdy místo mezičasu a přepnutí aktivity z plavání » depo mačkám zmateně jiné tlačítko a omylem ukončuji celou aktivitu. Kikot, fakt. Ale žádná tragédie, budu mít prostě zaznamenány tři samostatné disciplíny. A celkový čas jsem pak při běhu hlídal na curyšských věžních hodinách :)

Převlékací stan je plný budoucích Ironmanů a také slušného odéru. Mokrá tráva a lidské teplíčko vytváří atmosféru sauny, ve které někdo pozapomněl kupku hnoje. Všude se válejí neopreny, plavecké i sluneční brýle a těsně přede mnou i někdo, kdo právě zjistil, že na mokrém koberci cyklistické tretry docela slušně kloužou. Po chvíli bloudění mezi desítkami stojanů s koly (ačkoliv jsem se snažil před závodem pozici kola v depu zapamatovat) konečně nacházím svého bílého Felta a vyrážím na velkou neznámou, 180 kilometrů v sedle.

Kolo

180 km kolem Curyšského jezera a v okolních kopcích

V životě jsem zatím jel na kole nejdále zhruba sto kilometrů. Takže ironmanská trať slibovala jednak rekordní vzdálenost, ale i spoustu zážitků. A jak známo, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní... Což pohledem na profil trati zřejmě budou. Jedou se dva stejné okruhy po 90 kilometrech, prvních 30 kilometrů vede trať kolem Zurichsee po téměř stálé rovince, aby pak zrádně odbočila na čtyřicetikilometrovou exkurzi po švýcarských vesničkách nad Curychem a především po okolních kopečcích (jeden se dokonce jmenuje „The Beast“ - Bestie). Po návratu k jezeru je to deset kilometrů zase po rovině, až na místní specialitku, „Heartbreak Hill“, krátké, ale zatraceně prudké stoupání na 85. a znova na 175. kilometru. Celkové stoupání by mělo být něco kolem 1300 výškových metrů, tedy žádná placka.

Zatím je to však pohoda, cesta kolem jezera pěkně ubíhá, sice se dle předpovědi nevyčasilo a v občasném lehkém dešti je trochu zima, ale nejsme z cukru, že. Rozhodl jsem se jet hodně na pohodu, protože naprosto netuším, co se mnou těch 180 kilometrů udělá. Držím stabilní tempo kolem 32 km/h a kochám se :) Ostatní takové předsevzetí zřejmě nemají, tak se kolem mě občas míhají šílenci na kosmických kolech, co zřejmě zbloudili z časovky Staré dámy.

Hodinky zrovna odpíply 30. kilometr, když trať náhle zabočila pryč od jezera a zamířila pěkně nahoru. Jsem za kopeček nejprve rád, trochu změním posez a ulevím krku, který již v aero pozici začal trochu pobolívat. Ale kua to nebyl normální kopec! To byl hned takový krpál, že jsem po chvíli cvakání na přehazovačce zjistil, že dál už jaksi není řadit kam a šlapal jsem potupně kašpárka hned v prvním kopci! No těbůh, to to začíná. A ty největší kopce (Beast, Heartbreak) jsou teprve přede mnou! Taková až cimrmanovská situace, jede trouba do Švýcarska na Ironmana a diví se, že tam jsou kopce.

První kopec vyjíždím tedy trochu rozrušen a s nemalými obavami nad věcmi příštími. Trať se mezitím vcelku vyrovnala a přes různé švýcarské vesničky se tak různě vlní, chvíli nahoru, chvíli dolů. Jedu si stále svoje „economy“ tempo, do kopců to neženu a z kopců se vezu. Vím, že někde poblíž už na nás čeká „Bestie“. A taky že ano. 55. kilometr a po dlouhém sjezdu do vesničky Uetikon cesta zabočila doprava, tam, kde se pnul docela slušný kopec, řekněme až hora. A mazej, cyklisto, nahoru! Vůbec se nestydím a řadím kašpárka, hned jak tu cestu mizící nahoře v mlze vidím. V následujících pěti kilometrech jsem se alespoň konečně zahřál. Když se konečně přehoupla cesta přes horizont, říkal jsem si, že už to bude skoro pořád z kopce a pohoda. Chyba lávky, po krátkém sjezdu do vesnice s jedlým jménem Egg následovalo další, sice malinko mírnější, ale protivně dlouhé stoupání podél železniční tratě na nejvyšší bod trasy, do vesnice Forch. To se tak táááááhlo. Začal jsem se konečně i potit. Zcela jednoznačně nejnepříjemnější úsek trasy. A to si to dám dnes ještě jednou... Kopec končí občerstvovačkou (zde si už beru bidony) a konečně následuje dlouhý a místy pekelně prudký sjezd zpět k jezeru.

Mám zhruba patnáct kilometrů po rovince k poslednímu výživnému bodu trasy: Heartbreak Hill, oblíbenému to místu diváků, kteří v prudkém kopci freneticky fandí ve špalíru ne nepodobnému závěrům alpských etap Tour de France. Tím hůř! Úplně jasně vidím, jak tam přijedu, zjistím, že i na nejlehčí převod to nejde, potupně spadnu z kola a budu nahoru tlačit jak idiot. To bude ostuda! Nakonec však nadopován adrenalinem vyjedu kopeček jako nic. Bylo to vlastně asi nejlepší místo celého závodu, s naprosto úžasnou atmosférou. Uzounká ulička v davu fandících fanoušků, neznámí lidé křičí do ucha z bezprostřední vzdálenosti „go, go!“, plno obrovských švýcarských zvonů dotváří atmosféru, prostě paráda. Když míjím nějakou fanynku třímající ceduli s jasným sdělením „IRONMANS ARE SEXY“, začala mě ta dlouhá cyklistika i docela bavit. Co je psáno, to je dáno, že.

Na vrcholu po třech hodinách zas na chvilku zahlédnu Alex, která tam fandí a fotí. Mám po zdolání Heartbreak Hill sice ne infarkt, ale trochu kyslíkový deficit, tak to na dlouhé povídání není, ale aspoň usměju a frčím z kopce dolů a do druhého kola, dát si to všechno pro velký úspěch ještě jednou.

Po stém kilometru začíná velká neznámá. Naprosto netuším, jak se budu cítit, jestli nebudu mít pekelně otlačený zadek, či jestli budu vůbec moci šlapat, obzvláště s vidinou těch kopečků, co nás opět čekají. Ale zatím se mi jede fakt výborně, na rovinaté části podél jezera jsem se chytnul velkého balíku a cesta docela odsýpala. Pravda, když tu „bezhákovou“ jízdu viděl rozhodčí, tak málem spolknul píšťalku, ale ono padesát lidí v balíku fakt nepojede za sebou s regulérními deseti metry rozestupu.

Jede se mi docela dobře i díky tomu, že jsem si v hlavě trasu rozdělil na úseky „pohoda u jezera“, „první kopec“, „pohoda nahoře“, „Beast“, „vydržet ten závěrečný kopec“, „užít si Heartbreak“ a „UŽ JSEM V CÍLI“ a kilometry docela rychle naskakovaly. 120, 130, 140, Beast (o poznání víc bolel, ale šlo to), Egg a stopání na Forch (nekonečné jak předtím) a najednou se frčelo dolů, cedule 175 km a již zbýval jen Heartbreak (o poznání méně lidí, méně adrenalinu a o to větší makačka) a po něm už jen pět kilometrů po rovince a cedule „Bike Dismount“! Přežil jsem 180 kilometrů kola!

Trochu jsem měl obavy, jak se ze sedla dostanu dolů a zda vůbec budu moci chodit, ale cítím se výborně a ani chůze, a světe div se, ani běh mi nedělá žádný problém. Zvláštní. Že já to kolo flákal?! :) Celkový čas 6:21:13 (průměr 28.33 km/h) je takový všelijaký, ale jednak to bylo občas fakt do kopce, ale hlavně jsem se držel Základního Plánu Jak Dokončit Ironmana: nikam se nehnat :)

Běh

42.2 km, čtyři okruhy kolem severního cípu jezera

Obávaných 180 kilometrů kola mám tedy za sebou a teď už jen zbývá drobnost: běžecký maraton. Tak jako vím, co takový maraton obnáší (shodou náhod je to můj „kulatý“, dvacátý maraton), ale tím spíše mě to neuklidňuje. Sice se cítím po kole překvapivě dobře, ale je mi jasné, že peklo přijde tak jako tak. No a přišlo. Ale nepředbíhejme.

Trať maratonu se skládá ze čtyř desetikilometrových (a kousek) okruhů kolem severního cípu Curyšského jezera, běhá se docela klikatě, i přes pár silničních přechodů a podchodů a jeden velký most přes řeku Limmat, odtok z Curyšského jezera. Docela jsem rád za 4 okruhy, neboť jsem si v hlavě udělal jasný plán: 1. kolečko seznamovací, 2. kolo udržovací, třetí musím nějak vydržet a na čtvrtém se už jen budu kochat, loučit se se známými místy na trati a užívat si skoro-Ironmanský pocit. Plán dobrý, provedení samozřejmě trochu pokulhávalo.

První kolečko bylo opravdu na pohodu, musím se brzdit, abych neběžel moc rychle. Vyrazil jsem totiž tempem 5:05/km, což jsem záhy posoudil jako opravdu zbytečně rychlé a zřejmě bych takto krásně maraton přepálil. Zpomaluji na nějakých 5:35/km a užívám si pohybu, ke kterému není potřeba šlapat. Na první občerstvovačce se zase po šesti hodinách vidím s Alex, tak prohodíme pár slov, ale maraton nečeká, tak frčím dál. V parčíku na 5. kilometru dostávám první ze čtyř barevných náramků, označujících počet odběhnutých kol. Od té chvíle se sem každé kolo děsně těším, na další barvu a dalších 10 kilometrů z krku. A závidím těm, kteří už mají na ruce růžový, poslední náramek.

Přes dlouhý most Quaibrücke přebíháme kolem centra Curychu na druhou stranu jezera, na takovou dvoukilometrovou smyčku, která se každým kolem zdá podezřele delší a delší. A ten most se také co kolo klene nějak výše a výše. Alespoň je z něj pěkný výhled na Curych a na věžní hodiny kostela Fraumünster, podle kterých odhaduji celkový uběhlý čas Ironmana (po zkušené práci se svými stopkami na začátku). Zde také potkávám Filipa Ospalého, který již míří na poslední tři kilometry běhu, aby dokončil na sice bramborovém, ale moc pěkném čtvrtém místě, zajišťujícím pozvánku na ironmanské mistrovství světa v havajské Koně. Snažím se ho povzbudit, ale vypadá, že už se docela těší do cíle. Není divu.

Já mám před sebou ještě poctivých třicet kilometrů, tak se moc nerozptyluji a po oběhu mažu zpět přes most na nekonečnou závěrečnou asi dvoukilometrovou (přišla mi spíš tak na pět) rovinku, která končí odbočkou do cílového prostoru a průběhem do dalšího kola. Průběh špalírem diváků v cílové rovince je příjemný, ale odbočka na modrý cílový koberec byla vyhrazena zatím jen držitelům růžového náramku. Nás pěkně vyhnali na další desetikilometrové kolo, což bylo malinko depresivní.

Ve druhém kole jsem již začínal cítit, že jsem zřejmě celý den něco dělal a rozhodl jsem se trochu podrobněji a rozvážněji (chůzí :) zkoumat nabídky papání a pití na občerstvovačkách. Ty byly zásobené opravdu perfektně, od obligátních banánů a pomerančů měli i různé sušené ovoce, slané tyčinky, sladké dortíky, gely, energetické tyčinky a dokonce i paprikové čipsy. Taky jsem je zkusil a jako dobré. K pití od vody přes iontové nápoje a teplý vývar až po mou oblíbenou kolu. Neměl jsem nějak zvláštní pocit žízně, ale zjistil jsem (na WC), že jsem docela slušně dehydratován, tak jsem do sebe poctivě lil co občerstvovačka, to alespoň tři kelímky tekutin, většinou v kombinaci kola, ionťák, voda nebo kola-ionťák-kola. Kola je prostě výborné palivo.

Ani jsem se nenadál a dobíhám podruhé do prostoru cíle. Druhé kolečko bylo asi nejlepší. V Curychu hrály kapely, lidé fandili, prostě pohoda. Sice čas na půlmaratonu přes dvě hodiny, ale co už. Hlavně se nikam nehnat! Říkám si, teď poběžím třetí kolo (zelený náramek!), to musím nějak vydržet a pak si užiju kolečko poslední. Jenomže přišel pan maraton a jeho zdi. Nožky začaly tuhnout a stále více se těším na občerstvovací stanice, kde jsem se krásně pomaličku prošel... Ale žádná velká krize, prostě třicátý kilometr maratonu. Mezi občerstvovačkami stále běžím a pomalu, ale jistě se blížím do posledního kola.

Plán byl poslední kolo si maximálně užít. Ale nejde to, nejde. Občerstvovačky jsou nějak dál od sebe než byly a běžecké úseky mezi nimi jsou zdá se delší a delší. Ale je tu park a konečně si beru poslední, čtvrtý, růžový náramek! A přede mnou je posledních pět kilometrů. Užívat si to nejde, ale uběhnout určitě ano. Místo kochání a rozlučky s tratí a Curychem stahuju kšilt do očí, abych viděl jen pár metrů před sebe (a neviděl, jak se všechna místa blíží tak nesnesitelně pomalu), snažím se vypnout hlavu a především centrum bolesti nohou. Ale už se nebojím, že bych to nedoběhl. Prostě je potřeba zatnout zuby a vydržet. Na ten modrý koberec v cíli se ale těším zatraceně moc.

A po nějakých dvanácti a půl hodinách je tu! Už nemusím mířit na další kolo běhu, ale konečně zatáčím doleva, do cílové rovinky. Uf! Jsem tu! Diváci dělají nádhernou kulisu, z tribuny je natažených mnoho rukou na plácnutí si, cheerleaders tančí, a to všechno jen kvůli mně (a kvůli těm stovkám ostatních přede mnou :) Na trati jsem si říkal, že celou cílovou rovinku hlavně nepoběžím, že si to celé užiju krásnou pomalou chůzí, ale v euforii asi lehce proklušu, plácnu si s diváky a konferenciérem a je to tu. Cílová brána a z reproduktorů se ozývá „Zdenek, you are an Ironman!“. Neuvěřitelné... Jsem opravdu Ironman!

Komentáře

Petra
# Petra
4. března 2015 10:44
Hezký článek! Děkuji!Takovéhle běhy v zahraničí jsou vždycky fajnový. Kdybyste někdo hledal kamarády na běhání nebo na jakýkoli sport můžete se smrknout na: http://sportcentral.cz/ :)

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

00004.jpg

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.