23. října 2017
28

RocketMan triathlon Florida 2013

Poslední dobou mám pocit, že dovolená, neproložená nějakou pěknou sportovní akcí, je pustě promrhaný čas. Je však na pováženou, že si lokaci většiny mých dovolených nehledám v katalogu zájezdů, ale v termínovkách různých závodů. Nejinak to bylo i s touto akcí. Jednoho pěkného dne jsem se dočetl (bylo mi podstrčeno zákeřným kolegou z běžeckého týmu), že v místě, ze kterého ještě donedávna vzlétaly vstříc vesmíru raketoplány, si dají sraz šílení triatlonisté, aby se po Mysu Cannaveral na kolech proháněli pro změnu oni. Tento triatlon, s přiléhavým jménem "Rocketman", je první sportovní akcí, kterou NASA povolila konat na svém hájemství, takže jsem samozřejmě nijak zvlášť s přihlášením neváhal. A aby to mělo šťávu, přihlásil jsem se rovnou na nejdelší konanou distanci: half-Ironman, tj. 1.9 km plavání, 90 km na kole a na závěr půlmaraton - 21 kilometrů běhu. Američané tomuto triatlonu říkají Ironman 70.3 (byť v oficiální Ironman sérii není), podle celkové vzdálenosti v mílích. Tato štreka slibovala opravdu nemalý kopec zábavy, neboť nejenom že jsem ještě nikdy takto dlouhý triatlon neabsolvoval, ale nikdy jsem ani tak daleko nejel na kole! O tom, že jsem na triatlonovém kole v životě neseděl nemluvě. No co už, registrace je poslána a potvrzena, vzhůru na Floridu!

S maratonem kdesi na jiném kontinentě je to v pohodě, člověk do kufru hodí běžecké boty, nějaké trenky a triko a je ready to go. S triatlonem je to o poznání horší, neboť tvůrci tohoto (již olympijského) sportu zařadili do programu cyklistiku. A takové kolo je na přepravu letadlem trochu komplikované (nemluvě o tom, že žádné vhodné nemám ani v Čechách). Situaci tedy řeším půjčkou kola na místě, kde si za nějakých 30 dolarů na den půjčuji karbonový triatlonový speciál (Cérvelo P2), který vypadá jako Formule 1 v cyklistickém podání – rozhodně u mě vzbudilo nemalé pochyby o řiditelnosti. Není však čas na nějaké dlouhé zvykání si, zítra bude na trati na seznamování času dost.

Vyzvedávám si v maratonském Expu, které se koná jako celý triatlon ve floridském městečku Titusville startovní číslo, nálepky na kolo a helmu a šik žlutou plaveckou čepičku, jakoužto barvou jsou rozlišené startovací vlny. Na rameno a nohu dostávám slušivou kérku se startovním číslem, dávám kolo do depa a jsem připraven na věci budoucí. V celém tom shonu s příjezdem, převozem kola, ubytováním a přihlašováním jsme se nějak nestačili najíst, takže nakonec celá sofistikovaná předzávodní dieta se skládala z odpoledního hamburgeru, hranolek a coly u Wendy's. Prostě vyvážený zdroj sacharidů a tuků. Do postele večer uléhám nejenom notně nervózní, ale i hladový. To bude zítra šrumec.

Start je naplánován na půl sedmou hodinu ranní, což znamená vstávat nejpozději v pět. Samozřejmě už ve čtyři jsem čilý jak rybka, nervozita funguje lépe než budík. Už dlouho se mi před závody nestalo, abych nemohl pozřít skoro nic k snídani. Představa, jak se za chvíli ráchám ve studeném moři, byla snad horší, než kdybych měl místo triatlonu jít k zubaři. Asi i bych i měnil. Venku je ještě tma, většinou zataženo a nad mořem dokonce bouřka. No vypadá to na opravdu fajn akcičku.

 

A jdeme na to!

V potemnělém místě startu se začínají příznačně zjevovat lesklé postavy v černých neoprenech a pestrobarevných čepičkách, aby se po americky emotivním živém zpěvu hymny a modlitbě (existuje bůh triatlonistů?) vnořili do ledově kalné vody Indian River, což ale žádná řeka není, alebrž pekelně slaná zátoka Atlantického oceánu.

Ač se mi teda vůbec nechce, nořím se v rámci druhé vlny do vody též, abych během těch pěti minut, než odstartovala vlna první, málem zmrznul. Ale již je to tu, jsme seřazeni mezi startovními bójkami, rozhodčí hlásí "ten seconds to go", splývající závodníci si navzájem přejí "good race", abychom se po výstřelu vydali vstříc nevšední šestihodinové zábavě. Vzhůru na Ironmana!

Plavání

Plán nejenom na plaveckou část, ale na celý triatlon je jasný: na pohodu, nikam se nehnat a hlavně nezávodit (znáš se, Plachý). Vyrážím tedy do ještě potemnělé zátoky velmi pozvolna, s tím, že se budu držet neoprenových žraloků se žlutými čepičkami kolem.

Dvoukilometrová trasa plavecké části má tvar trojúhelníku. Bójky, vyznačující vrcholy trojúhelníku, jsou však z nějakého záhadného důvodu tmavě modré, tudíž z pohledu plavce vysoce neviditelné, obzvláště na vzdálenost přes půl kilometru v ranním přítmí. Naštěstí se na obzoru ve směru bójky jako maják tyčí obrovská budova Vehicle Assembly Building, takže o základní navigaci je postaráno.

Do vody jsem lezl s pesimistickými představami, jak po pár set metrech vytuhnu a budu se na zbytku plavecké části trápit (viz předloňský Krušnoman). K mému překvapení však zatím nic nenasvědčuje tomu, že bych se měl začít topit, naopak, plave se mi výborně a v návalu endorfinů si závod začínám užívat. Nejspíš velmi pomohl plavecký kemp minulý víkend.

A náhle: bójka! Konečně jí vidím, potvoru modrou! Třetina plavání za mnou a stále pohoda. Kolem se začínají objevovat i zelené plavecké čepičky první vlny, zatímco naše žluté se vyskytují převážně za mnou. No tohle! Že bych plaval na pohodu a zároveň rychle? Žádné závodění jsem říkal! Otáčím kolem bójky, zaměřuji bóji č. 2, přesněji střed mostu, tvořící s ní mnohem viditelnější zákryt a vydávám se na druhou třetinu mokrého dobrodrůža.

Po otočce se rozfoukal vítr, který pro zvýšení zábavy přinesl hezké vlny. Samozřejmě ze strany kam nadechuji, takže za chvilku mám pocit, že solné tablety připravené na kolo a běh budou dnes docela zbytečné. Pár pěkných loků hnusně slaně chutnající vody mě zásobilo minerály naprosto dostatečně. Most se však blíží uspokojivou rychlostí, abych za nějakou chvilku otáčel kolem druhé bójky směr cíl.

Vybírám si nějakou vysokou budovu na břehu jako záměrnou a bez bázně jí krauluju vstříc. Pole plavců se již mocně protáhlo, vidím kolem sebe spíš fandící záchranáře na surfových prknech, uspokojivé množství zelených čepiček z první vlny a kousek ode mě někoho žlutého z vlny naší. Tak tebe, hochu, dám! Do cíle je to již pár set metrů, vidím cílové bójky, tak trochu přidávám, abych minisouboj vyhrál. A jsem tu!

Vylézám z vody, běžím do depa špalírem freneticky fandících Američanů, jako bych byl první, kdo z vody Indian River vylezl. He? Že bych dal těch zelených čepiček tolik? Nakonec samozřejmě ne, ale můj čas 39:40 stačil na velmi potěšující 25. místo z 223 startujících chlapů. Navíc bez neoprenu, takže maximální spokojenost.

Kolo

V prvním depu o průběžném pořadí přehled samozřejmě nemám, takže mě velmi překvapuje fakt, že jsou tu ještě skoro všechna kola. Žádné prázdné depo znuděně zívající na pomalého plavce. Vědom si faktu, že přechody ještě nemám dokonale (=vůbec :) zmáknuté a protože nechci nic zapomenout, dávám si v depu docela načas. Pohodička, ponožky, tretry, helma, brýle, papání, voda… No je z toho nakonec skoro pětiminutový pitstop. 124 lidí to zvládlo rychleji. Píši si: zde je nutno se zásadně zlepšit. Nakonec jsem však vše včetně kola pobral a konečně se vydávám na hlavní bod dne: 90 kilometrů cyklistické části.

Trať cyklistiky je nejenom úplně plochá, ale i unikátní v tom, že vede nejprve přes ptačí rezervaci na ostrově Meritt, aby pak zhruba 60 kilometrů vedla po neveřejném prostoru základny NASA v rámci Kennedyho vesmírného střediska. To je hlavní důvod, proč jsem se sem vlastně vydal. Tak, a teď si to ještě náležitě užít!

Naskakuji na kolo, úspěšně zaklapávám kufry a rozjíždím se směrem raketoplány. Po chvilce mudrování, na jakou stranu se vlastně přehazuje, nacházím pohodlný převod a začínám ukrajovat první kilometry trati. Zde mě zklamal Garmin, který z nějakého záhadného důvodu přestal měřit vzdálenost a ukazoval pouze aktuální rychlost a celkový čas. Družice viděl, ale prostě nějak stávkoval. Fakt, že neuvidím, kolik mi zbývá do cíle, byl nepříjemný, ale dalo se s tím žít.

Začal jsem si totiž po pár kilometrech trať velmi užívat. Cérvelo frčelo jak blesk, kolem nikde nikdo, pouze ostrůvky mangrovníků, mnoho vodních ptáků, dokonce jsem viděl aligátora a když kolem mě přelétl asi v metrové výšce nějaký dravec (byl jsem pro něj zřejmě příliš velké sousto :), přišlo mi to, že jsem na nějakém pohodovém nedělním výletu.

Sem tam se kolem mně prohnal nějaký brácha Lance Armstronga, ale to mě nijak nerozházelo. Při průjezdu bývalým centrem vesmírného dění, v okolí přistávací plochy pro raketoplány a Vertical Assembly Building jsem si v euforii nahlas zařval "to je paráda!". Míříme stále na jih, po širokánské rovné dálnici, kilometry utíkají, občas někoho předjedu, ale mnohem více lidí předjíždí mě. Neřeším to, neboť cíl je jasný: dokončit.

Konečně otočka na zhruba 40. kilometru! Velmi opatrně zatáčím kolem kuželu, přeci jen to kolo ještě nemám úplně pod kontrolou a nerad bych hlídkujícím policistům předvedl nějaký veselý držkopád. Zde zjišťuji, proč se jelo zatím tak na pohodu. Celou dobu nám totiž do zad dul slušný vítr! Po otočce do protivětru začalo šlapání být o poznání krušnější. Navíc se po chvilce naše trať zužuje a slučuje s trasou závodníků kratších tratí, kteří většinou jedou opravdu "na výlet". Ještě si užívám průjezd kolem obou startovacích ramp 39A a 39B, aby zbytek trati začal být už takové malé peklo.

Posledních 25 km jedeme na severozápad proti stálému protivětru, konstantně míjejíc pomalejší cyklisty z krátkého triatlonu. Začínám toho mít už docela dost, tak nadávám střídavě na vítr, pomalejší cyklisty, rychlejší cyklisty, na hrbolatou silnici, koleje, zadek otlačený od sedla a tak nějak globálně na všechny ty triatlony. Konečně se však na obzoru vylupuje oblouk mostu Max Brewer Bridge, dávající znamení, že za chvilku bude konečně došlapáno. Na mostě zamávám fotografům, krátký sjezd a konečně: cedulka "Bike dismount"! Docela rád slézám z toho nechutně tvrdého sedla a vlastně se i těším na závěrečné proběhnutí na půlmaratonské trati.

Na kole jsem nakonec strávil necelé tři hodiny (2:58:52), abych se umístil na 79. místě z 223 kousků. Žádný zázrak, ale mám zde alespoň velmi široké pole pro zlepšení. Vlastně jsem naprosto spokojen: přežil jsem kolo!

Běh

Nevím, co jsem v depu mezi kolem a během tvořil, ale můj transition time byl 163. nejhorší! Opět téměř pět minut! Pravděpodobně jsem to s tou pohodou přehnal, podle času v depu jsem tam nejspíš zvládl i oběd a poobědového šlofíka, jinak si to nedokáži vysvětlit :) Zahazuji kolo, helmu a tretry, nazouvám maratonky a vydávám se na poslední díl trilogie, jednadvacet kilometrů pobíhání pěkně po svých.

Trať půlmaratonu vede po rovině podél moře na jih Titusvillu, po stejné silnici 5 km tam a zpět a pak ještě jednou. Je to trochu opruz běžet 4x to samé, ale zase je super, že Američané, jak je jejich zvykem, vytáhli před domky křesílka, chlaďáky s pivem a všichni fandí jak o život. V průběhu cyklistické části vysvitlo slunce, které teď pěkně propaluje díru do hlavy, tak má tato sem-tam trať výhodu, že jsou občerstvovací stanice k dispozici v podstatě pořád.

Prvních pár kilometrů bylo trochu kostrbatých, nohy byly po tom cyklistickém výletu k raketoplánům trochu ztuhlé, ale pak se docela rozebíhám a snažím se držet konstantní tempo. Jako všechny disciplíny se však snažím nikam to extra nehrnout, do cíle ještě zbývá hodina a půl dřiny, ale půlmaraton je trať, kterou znám, takže se mi na mysl začíná vkrádat hříšná myšlenka: já snad toho half-ironmana dokončím! Cítím se opravdu v pohodě, samozřejmě trochu použit, ale žádná krize, žádné křeče, nic.

Špalírem fandících diváků na obrátce probíhám do druhého kola na závěrečných 11 kilometrů a cítím, že to asi opravdu půjde! Subjektivně (Garmin stále stávkuje) držím stálé tempo a od druhé půlky začínám předbíhat stále více kolegů na half-iron distanci. Mě to samozřejmě motivuje, ale někteří z nich nevypadají moc dobře. Prostě půlmaraton není selanka, navíc když do hlavy paří polední slunce.

Poslední otočka a do cíle zbývá nějakých 6 kilometrů. To není možné, aby to bylo tak v pohodě! Něco se musí ještě určitě stát! Padnu na hubu, zabloudím, zlomím si nohu, sežere mě aligátor nebo tak něco! Míjím postupně cedule 9, 10, 11 mil, a když zamávám ceduli s číslem 12, vím, že už tu poslední míli doběhnu, i kdyby to mělo být po čtyřech. Ale čtyřnohého stylu není třeba, běží se mi naprosto v pohodě, zdravím se s největšími fandy na trati (už mají těch piv v sobě slušnou řádku) a už vidím cílovou bránu!

Ještě oběhnout závěrečné kolečko kolem rybníka a je to! Půlmaraton 1:51:11 (39. v pořadí běhu) a v celkovém čase 05:38:45 protínám cíl mého prvního half-ironmana! Na celkovém 49. místě z 223 startujících. Můj cíl "nebýt hlavně poslední" plním stachanovsky s mnoha procenty nad plán, o času hluboko pod šest hodin nemluvě. Spokojenost maximální!

V cíli se potkáváme s Míšou, a že prý vypadám v pohodě. No, úplně fresh jsem samozřejmě nebyl, ale klidně bych běžel ještě dál, jak mě to bavilo. Tak snad příště. Další cíl ze seriálu "poznáváme své hranice" byl tedy úspěšně splněn. Nabízí se samozřejmě otázka kam dál?! Ne, celého Ironmana fakt ne! Takový cvok přece nejsem! :)

Komentáře

OG
28. května 2013 13:17
Ehm... dobře si pamatuji, co jsi prohlásil po prvním půlmaratonu o možnosti absolvovat celý M... ;).
Velmi pěkný report, podařená akce, a k výsledku - respekt.
Barborkas
29. května 2013 8:06
Hezky pěkně!!! Na full ironmana sázím rok, maximálně dva :D

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Ostrov Alcatraz e světoznámou věznicí
Ostrov Alcatraz e světoznámou věznicí

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.