23. června 2017
08

Pražský půlmaraton 2013

image

První větší závod sezóny (nepočítám-li úchylný garážový maraton) je vždy takový trochu ošidný. Po zimě, která generuje opravdu širokou paletu důvodů “proč dnes nejít běhat” jsou jarní náběhy většinou vlažné až tristní. Něco přes 400 naběhaných kilometrů za první čtvrtrok 2013 nepovažuji za nějak zvlášť intenzivní přípravu, ale za pecí jsem zřejmě neležel. Takže jsem byl zvědav, jak to na trati Pražského půlmaratonu půjde, nebo lépe: poběží.

Pořadatelé se letos kasali s účastí 12500 běžců, což mi přišlo na možnosti depa na Palachově náměstí jako opravdu odvážný krok. Naštěstí organizace u zavazadel nevázla, neboť konečně někoho napadlo, že řadit depo podle startovních čísel je kravina, kdy se především po doběhu tvořily nechutné fronty.

To co pořadatelé už tradičně neobjednali, bylo počasí. Teploty kolem 5°C jsou sice lepší než předloňských 26°C, ale přesto: příště chceme 12°C-14°C, bezvětří! Děkuji převelice. Nejsem nijak zvlášť zmrzlý, ale tentokrát beru pod růžový dres alespoň termotriko.

V davu běžců na startu je už však příjemné teplíčko a z koridoru C to není ke startovní bráně nijak daleko, takže nemusím po startovním výstřelu absolvovat mrazivý pochod od Právnické fakulty, z Letné, z Dejvic, nebo kam až sahal had běžců v koridorech J, K a L. Ještě než doznělo pár úvodních taktů Smetanovy Mé Vlasti (naše-vaše vlast), překračuji startovní čáru, mačkám stopky a vyrážím za jednadvaceti kilometry bujaré zábavy.

Cesta na jih v davu podobných šílenců utíká v pohodě, nevzniká žádná zvláštní tlačenice, a to ani při průběhu tunelem u Karlova mostu, prostě taková pohodová sobotní selanka. Balonek označující vodiče na čas 1:40 však zvládnul start nějak rychleji a zmizel mi z očí. No co už, hnát se za ním nebudu.

Klasicky nadávám na nechutné kočičí hlavy při průběhu Albertovem. Je to prostě specifikum běhání po Praze, tak kočičáky pouštím brzy z hlavy. To však ještě netuším, že se k nim mnohem intenzivně vrátím za necelou hodinku. Mezitím se mi běží čím dál tím lépe, vyloženě si to užívám, nic nebolí, nohy jsou krásně lehounké, naplánovaná tempa na Garminu přesně sedí, virtuální partner* je v rozumné vzdálenosti za mnou, prostě pohoda.

Intermezzo: je fajn se při takových dlouhých bězích v duchu něčím zabavit, cesta pak utíká mnohem lépe. Mozek však funguje maximálně na půl plynu, takže nějaké sofistikované myšlenky moc nepřicházejí. Takže plynoucí úvahy jsou spíše takové polodementní jednovětné žblepty, prostě něco jako Twitter. Škoda, že si své “tweety” nemohu cestou zaznamenat, neboť je samozřejmě zapomínám obratem. Ale na pár si snad vzpomenu, tak snad jen pro dokreslení, co mi prolétlo na trati hlavou:

  • Blbé kočičí hlavy!
  • On snad běží v zimní bundě?
  • Ta motivační cedule “Nekoukej na tuhle ceduli a raději běž!” je vtipná.
  • Ta holka přede mnou si pod elasťáky vzala silonky? Zajímavé, že nejsou vidět kalhotky.
  • Ten pot v očích štípe, svině. Příště nesmím zapomenout na čelenku s lebkami.
  • Za mnou někdo děsně funí.
  • Když je to teď z kopce, asi to pak bude i do kopce. No musí to být... Cíl je na stejném místě jako start. Jo, určitě to bude i do kopce. Jojo.
  • Ty mosty jsou nepříjemné. Kolik jich vlastně bude? Jeden, dva, tři, čtyři, tři, pět, šest, pět,… (myšlenka lost).
  • Hm, 15. kilometr, mezičas 1:12, tempo je nějak kolem 4:45/km, zdalipak to stihnu pod 1:40? Kolik je to kilometrů do konce? 5? Aha, 6. Takže 6x kolik jsem říkal to tempo? 4 něco? Jo, 4:45. Tak to je skoro 5:00 a něco odečtu. Takže 5x, kurva, co? Jo pětkrát šest… Hmmmm… 30! Tak to nestihnu. Ale něco jsem chtěl odečíst… A hele, jsme na 16. kilometru! Takže znova…

Po přeběhu na Smíchov někde u pivovaru překvapivě dobíhám žlutý balónek s vodičem na 1:40, takže mírně zvolňuji (!) a v subjektivně výklusovém tempu plánuji jasnou a jednoduchou strategii: nebudeš ho předbíhat, nebudeš ho předbíhat, nebudeš ho předbíhat! Minimálně až k občerstvovačce na 16. kilometru! Prostě dalších 10 km pohodového běhu v závěsu a bezvětří skupinky kolem vodiče a v cíli jasně pokořených kýžených 100 minut.

 image

S úsměvem jde všechno lépe. Někde na 8 km v davu pronásledovatelů vodiče na 1:40.

Záhy jsem ale zřejmě porušil karmu tím, že jsem nevydržel a už po dvou kilometrech jsem ve velké pohodě vodiče předběhl. A začalo se vše kazit. Na občerstvovačce jsem se polil vodou, která mi v tom pražském “hicu” okamžitě zmrazila klíční kost, málem jsem srazil dva důchodce, kteří na Smetanově nábřeží přecházeli v tom největším davu trať, nějací Španělé měli ještě růžovější dresy než my, prostě vše naprd. Ale stále jsem běžel v pohodě. Až k Malostranské…

Na 11. kilometru, u tramvajové zastávky na Malostranské, na dalších zk**vených kočičích hlavách jsem asi špatně šlápl, mezi prsty a v nártu prudce bodlo a bylo po závodění. Stál jsem jak trouba vedle trati, kolem se prohnal dav s vodičem na 1:40 a já byl nemálo vzteklý. Jednou se povede závod, běží se báječně a takhle blbě skončí…

Nojo, ale co teď a co potom? Vzdát závod a potupně se pěšky šourat do depa? Navíc v takové zimě? Zkusím to ještě rozeběhnout! Pajdám jak Quasiomodo a snažím se ignorovat zvětšující se bolest v levém nártu. Nemluvě o vnitřním vzteku, kdy mě začaly předbíhat desítky běžců, které bych normálně nechal daleko za sebou… U Vltavské krize dostoupila vrcholu, běžet už skoro nešlo, ale vzdát díky vzdalujícímu se depu také ne. Naštěstí jsem běžel tak pomalu, že i tramvaj, do které jsem byl rozhodnut nastoupit a potupně dojet zpět, mi ujela, takže jsem zvolil variantu b) “do cíle, ale přes Libeň, panáčku!”.

Ostrá bolest přešla přes tupou bolest do podivné necitlivosti (celé nohy :), pár zastavení a několikakilometrový kulhavý běh mě rozhodilo a vyšťavilo i fyzicky, takže druhá půlka půlmaratonu byla svým způsobem výrazně veselejší než první. Rohanské nábřeží jsem zvládl pouze díky závěsu za nějakou slečnou, která běžela +- mé tempo a ještě měla hezký zadek, Husákovo ticho a výběh na Čechův most byla klasická zkouška vůle a když jsem u cedule “1000m To Go!” viděl, že to pod 1:40 opravdu nedám, poslední kilometr jsem si docela užil v pohodovém tempu.

Nakonec cíl protínám v osobním rekordu 1:41:10, ale rozhodně mám rozporuplné pocity. Radost z osobáku byla velmi zkalena tím, že jsem měl nejspíš daleko na víc, na čas pod 1:40 určitě. Modrající a otékající chodidlo nepočítaje! :) Upřímně, nejspíš se příští rok na Pražský půlmaraton vybodnu a spíše si zajedu někam, kde je tepleji a především to není z půlky cross po kočičích hlavách!

Záznam z GPSky zde:

https://connect.garmin.com/activity/294536956


* Virtuální partner není nic ze sexshopu, alébrž vlastnost GPS hodinek Garmin. Je to takový panáček na displeji, kterému řeknete, jak má “běžet rychle” a hodinky ukazují, zda běžíte před ním, s ním, či za ním a jak daleko. Docela fajn k tréninku či hlídání tempa při závodě.
powered by metaPost

Komentáře

Matahll
8. dubna 2013 14:09
Hezky - udelat si osobak i s modrou nohou! gratuluju :-)
Jestli chces pod priste s nama na horsky maraton.. kocici hlavu tam nepotkas jedinou.. to ti muzu zarucit ;-)
Zdeněk
# Zdeněk
8. dubna 2013 14:15
MATAHL: když jsem četl tvůj report, nějak jsem rád i za ty kočičí hlavy :) A navíc, kopečky si užiju dosyta v červenci tady: http://www.zermattmarathon.ch/index.php?id=19&L=1
Matahl
8. dubna 2013 14:30
Jojo, ten me taky laka... ale letos to nestiham... potrebuju dostavet barak :-)
OG
8. dubna 2013 16:29
12-14 °C bylo loni. Ale zas foukalo... Si nevybereš ;).
Janek
13. dubna 2013 0:51
Obdivuju! Běžet hodinu a třičtvrtě v kuse si nedokážu představit. Já bych tam snad ani nedojel metrem :).

Zaslat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinný)

WWW stránky

CAPTCHA image
Enter the code shown above:

Foto z cest...

Pohled do Death Valley, dělí nás ještě kilometr výškového rozdílu.
Pohled do Death Valley, dělí nás ještě kilometr výškového rozdílu.

Hledání v článcích

Hostováno u AbsolutNET s.r.o.